Vylétla rychlovýtahem do zenitu slávy. Sladce hnědé oči, štíhlá, velmi pohledná žena, která zvládne všechno. Jednou jsem ji viděla cvičit snad miliónkrát salto na koni do seriálu Cirkus Humberto. A když jsme si povídaly naposled, léto se nám opíralo do zad a já se zeptala, jak hodlá s rodinou trávit letní prázdniny. Trochu se zamyslela a pak s tím neodolatelným úsměvem řekla: V létě se budu učit jezdit na kolečkových bruslích. Uvěřila jsem jí to. Ale všechno bylo trochu jinak. S bříškem, co skrývalo maličkou Anežku, se trošku obtížně dělají revuální čísla. A tak Jana Paulová na dvě tři sezóny prostě zmizela. A když jsme se zase potkaly, vedla za ruku svou drobounkou kopii v dlouhatánské sukýnce a zase se na mě usmála. A já věděla, že si s ní chci zase dlouho povídat.
Jaký byl ten váš dosavadní pobyt na téhle planetě?
Člověk začíná v dětství, někde tam začíná růst sebevědomí, ctižádost, ale i ušlápnutost. O tomhle všem dost často přemýšlím. Když se totiž snažím nějaké nedostatky překonávat, musím přemýšlet o tom, kde a proč vznikly. Já sama jsem ze čtyř dětí. Jsem nejmladší a všichni mne rozmazlovali. A já zase měla potřebu dokázat, že nejsem malá, že nejsem hloupá, že mám nějakou hodnotu, že nejsem děťátko na mazlení, které vlastně nikdo nebere vážně.
Pocitem, že mne nikdo nebere vážně, jsem trpěla dost dlouho. I když už jsem začala vypadat jako ženská, vyrostla mi brzy dost velká prsa, zjistila jsem, že své okolí zajímám pouze jako objekt, že nikdo neposlouchá, co říkám. A když něco řeknu, už předem je to velká legrace. A já se pořád snažila být dospělá, ještě v době, kdy už jsem dospělá byla! Navíc jsem v divadle dost dlouho nedělala, co jsem chtěla. Vystudovala jsem činohru a ocitla se ve víru lehkého, zábavného kumštu, a zase jsem se stala někým jiným, zase jsem musela ukazovat, že něco umím, že jsem dospělá. Dnes je mi příjemně. Proč? Je mi tolik, kolik mi je, mohu dělat, co dělám, mám rodinu, kterou jsem dokázala udržet v klidu a v pohodě šestnáct let. To jsou moje jistoty v nynějším života běhu.
Byla jste nejmladší, rozmazlovali vás. Jaké to bylo dětství?
Moje rodina a moje dětství bylo moc pěkné. Rodiče měli samozřejmě problémy - hlavně s nejistou existencí u divadla, čtyři děti, velký věkový rozdíl rodičů, navíc tatínek byl katolík. Maminka byla pro mě nejkrásnější maminka na světě a myslím, že nejen pro mne. Nikdy v žádné fázi svého života nebudu mít šanci být tak krásná. Vím to nejen ze svých vzpomínek, ale také od jejích kolegů. Všichni pánové maminku hluboce milovali, byla blond, modrooká - neuvěřitelně pěkná žena.
Já byla dost drobné, často nemocné dítě. Občas jsem musela do ozdravovny, dojímala jsem se tam nad sebou ve své “samotě“ a s sebou jsem vozila vždycky maminčinu fotografii. Každému jsem ji ukazovala: To je moje maminka, co vypadá jako slavná americká herečka. Tatínek nebyl nesmírně krásný, ale měl šarm. Byl o hodně starší než maminka - skoro o třicet let - byl skvělý, moudrý a laskavý. Dojímal mne, a protože byl starý, musela jsem myslet na to, že brzy umře. Prostě jsem se o něj bála. Ke každému z nich jsem měla docela jiný vztah.
Mám jen sestru, ale dědila jsem po ní šaty celé dětství. Ty reprízované věci jsem zoufale nenáviděla. Co vy?
Taky jsem dost dědila. Mám pocit, že maminka ale nějak vycítila mou touhu po hezkých věcech. Člověk se přece rodí s nějakým základním kódem vkusu či nevkusu. Senzační šatník? O tom nemohlo být ani řeči, ale když jsem začala dospívat, maminka koupila vždycky jedno krásné oblečení, které jsem potom pořád nosila. Přes noc se vypralo, uschlo a dál nosilo. Maminka věděla, že chci být pěkně oblečená. Konfekce neexistovala, tak se ušily jedny módní šatičky a bylo to!
Chápala jste už tehdy šaty jako část svého sebevědomí?
Úplně jsem to nechápala, ale měla jsem potřebu být nějak výjimečná. Prostě to spolu souviselo. Tenkrát, a ještě dlouho potom, jsem podobné vnější věci nebrala jako pomoc, právě proto, že jsem dokazovala světu (a sobě), že jsem člověk, a ne panenka na hlazení. K tomu, že způsob oblečení koloruje celkovou osobnost člověka, jsem došla až tak v pětadvaceti.
To byla vaše „éra“ v Semaforu, ne?
Ano, když jsem se ocitla ve společnosti žen, pro které „hadry“ byly úplně všechno. A součástí takového typu v Semaforu byla image. Až tam jsem objevila, že člověk dokončuje svou výpověď o sobě třeba i tím, jak se obléká, nejen tím, jak se chová, jak mluví a co dělá. O tom jsem do té doby nevěděla. Začala jsem hledat svůj typ... Dodnes se můj názor nezměnil, žena nemusí být dokonalá, ale líbí se mi, když dokáže nosit na sobě (i v sobě) svou jasnou představu o sobě, když je hezky oblečená, a navíc se z ní vyloupne ještě zajímavá osobnost.
A co lásky?
Lásky byly hnacím motorem, absolutní inspirací, odrazovým můstkem. Láska jako taková je základním tématem mého života. Musím se přiznat, že tohle téma mělo spoustu variací. Ale pak jsem potkala v Disku Milana Svobodu. A našla jsem celkem pohromadě všechno, co jsem do té doby od chlapa chtěla. Ovšem měla jsem dost silnou konkurenci. Simonu Stašovou v bleděmodrém džínovém oblečku. Naštěstí, když si ona dala se Svobodou rande a já prohrávala na body, protože jsem bleděmodrý džínový obleček neměla a nebyla jsem tak razantní, na něj nepřišla. V tom divadelním bistru jsem ale shodou náhod byla já. A pak jsem vyhrála.
Na názor koho dáte? Kdo vás pomohl utvářet?
Určitě na někoho zapomenu. Paní Stránská. Pak dlouho nic, co by mne zasáhlo, kromě mého muže, se kterým jsem si začala utvářet svůj svět. Důležitou osobou se stal Pepík Laufer. Vystupovala jsem tehdy v Redutě v monodramatu se šansony a Wolkerovými básničkami. Viděl mne v tom a navrhl mi další část mého života, na kterou jsem vůbec nepomyslela. Dodnes mám před ním trému a záleží mi na jeho názoru.
Další zajímavé setkání bylo v Americe, s výtvarnicí Evou Eislerovou. Po necelém roce života v New Yorku začala prodávat své šperky do lepších galrrií a já tam dorazila ve svém koženém kabátku. Tehdy mi připadal děsně smělý a nóbl, ale když jsem tam přijela a Eva si mě přeměřila, líbit se mi přestal. Od té doby jsem ho nenosila. Eva byla zajímavá, volná a svobodná osoba, naprosto zaměřená na své umění a svůj výtvarný kumšt, a současně velmi podobně působila i vypadala. V té době neměla moc peněz, muže, dvě děti, musela dost šetřit. Ale dokázala vytvořit třeba ze lněného prostěradla takový model, co s jejími šperky vypadal naprosto skvěle. Jedinečně. Byla v tom prostěradle extratřída... A já najednou objevila, že nejenže nebudu nosit svůj super kožený kabát, ale že jsem překonala taky módu semaforské éry. Dnes tomu říkám sekretářská móda. Tím mám na mysli zlato, kožené věci, to, co na první pohled vypadá draze a přitom je to nic. Taky jsem si tehdy myslela, že bez koženého kabátu budu naprostá nula. Tahle dáma mě moc ovlivnila a já u jejích názorů, které se mi líbily a konvenovaly s mými, už zůstala.
Po návratu jsem si oblíbila Danielu Flejšarovou. Její šaty v té době byla umělecká díla, ale člověk musí počítat s tím, že zůstane jakoby v pozadí, jen za kulisou věcí. A já tak moc ráda nosila také nahá záda a nahé nohy!
Ale hlavně nesmím zapomenout na Miroslava Macháčka. Byl pro mě úplně zásadní. Nejvíc mě ovlivnil a do dneška ovlivňuje. Strašně mi schází... Často mám silnou potřebu jít se ho zeptat, kudy vede cesta. Nezeptám... Poprvé mi ji ukázal, když mi v Redutě řekl: Paulová, bojím se, že mi spadnete do té vaší operety a bude konec. Přitom ve vás cítím velkou hloubku. Možná, že pro vás budu mít brzo práci. Za rok mi poslal po Svobodovi text Elektry a později mi zavolal, jestli jsem to četla a co bych si chtěla zahrát. Polkla jsem a řekla, že jednu postavu bych si chtěla zahrát děsně. A kterou, snad ne toho zahradníka?, zeptal se podle svého zvyku sarkasticky. Odhodlaně jsem řekla, že chci hrát Elektru - Lavínii. V telefonu se ozval výbuch smíchu, Elektra s jeho režií, to byl skok z věže do studené vody. Skočila jsem...
Je složité pro herečku mít děti? Často slýchám o promarněných šancích, o tom, jak herec na tyhle hřejivé radosti prostě nemá „čas“.
Nikdy jsem nepřišla do jiného stavu nevhodně. Nejsem člověk, který umí vydržet v zenitu. Potřebuji mít milá překvapení, ne mít nasazenou laťku. Jednou mi řekl pan režisér Horčička (další zjevení v mém životě), že jsem pro něj jednička. To mě vyděsil! Já musím dělat pěkně odspodu, ne přijít a splňovat velká očekávání. To není pro mne správný výchozí bod. Najednou jsem podvědomě cítila, že tohle všechno musím nějak přerušit, že musím jinudy. Tehdy jsem začala moc toužit po dítěti. Všechno mi připadalo plytké, pozlátkové. Převládl ve mně pocit, že musím začít něco pořádného, mít chvíli pevnou půdu pod nohama, srovnat sebe sama. Všechno v sobě dát do pořádku.
Bez čeho nechcete a nemůžete být?
Máme na Jílovišti dům s krásnou zahradou. Nemám ráda nábytek, jen mít kde sedět a k tomu kytky, obrázky. Obrázky v bytě jsou pro mne zcela zásadní záležitostí. Vybírám si je vždycky dlouho a komplikovaně. Někdy se domluvím s malířem a on nám obrázek půjčí na zkoušku. Když zjistím, že to není ono, vyměním ho za jiný. Mám se svým mužem takovou dohodu, že tu budeme mít něco jako přenosnou galerii. Ale hlavně nechci být bez svého muže a dětí. A bez své práce...
Během pobytu na téhle planetě jste se dlouho hledala. Už víte, jaká jste?
Vím, že jsem hrozně nestálý člověk - v mnoha věcech. To se projevilo právě v přerušení mé cesty nahoru. Věci, které získám, mne přestanou zajímat. Vím, že bych na nich mohla začít stavět, ale já raději začínám znova. Jakmile mne někdo nutí k jisté pravidelnosti, mohu se z toho zbláznit, v přátelství i v profesi. Mám ráda improvizace: odpovědná jsem pouze v případě, když ode mne někdo něco potřebuje. Když je na mně někdo závislý a mohla bych ublížit - to jsou asi jediné chvíle, kdy se ze mne stává odpovědná bytost. Stoprocentně to funguje v mé rodině, v jediném místě na světě, kde se snažím být odpovědná.
Autor: Miluše Zindelová
Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta 1991
