Stát se hlavní tváří světové značky je v modelingu nejvyšší meta?
Nic víc si už nedokážu představit.
Dosáhla jste toho během dvou let. Co a kam dál?
Konkrétní cíle nemám a hlavně to ani neovlivním – nejsem sama sobě manažerem. Uvidíme, co přijde. Do všeho ale skáču po hlavě a na každém castingu se snažím zaujmout. Skvělé by bylo být na obálce Vogue… Ale neumím si představit, že by si mě do své show vybral třeba Valentino.
Proč ne?
Valentino je nesplnitelný sen, protože vzhledově nejsem holka pro něho. Nejsem typická kráska, nemám dlouhé vlasy, co vlají za šaty…
Proč si vás vybral právě Gucci?
Každá známější značka má svůj look – představu o tom, jak by měly jejich modelky vypadat. Jestli musí být jen blond, vysoké jen do 175 centimetrů nebo s extrémně krátkými vlasy… Gucci hledá renesanční anděly – zvláštní modelky, trošku mimozemšťanky, s kudrnatými vlasy a dokonalou pletí.
Říká se, že jste jejich miláčkem…
Ke všem svým modelkám se chovají úžasně, všechny jsme jejich miláčky. Můžete si říct téměř o cokoli. Když se necítíte fyzicky dobře, když si potřebujete promluvit s psychologem, když jste veganka nebo potřebujete speciální léky… Vše zajistí. Ale je pravda, že některým modelkám dávají práci pořád, zvou je opakovaně na show jako své oblíbené tváře. To jsem myslím i já – už přes dva roky. Uvidíme, jak dlouho se jim budu ještě líbit.
Přitom vás napoprvé nevzali.
Byl to casting na jejich show. Prý mě nechtěli, protože jsem příliš vysoká (měří 178 cm, pozn. red.). Nejdřív jsem si říkala, že je to blbost. Ale pak jsem zjistila, že většina jejich holek měří do 175 centimetrů. Možná to bylo tou výškou, možná jsme si tehdy nesedli… Jsem tam opravdu jedna z nejvyšších a téměř vždy nosím boty bez platformy, protože modelky musejí být na show ve stejné výšce.
Čím to, že napodruhé to vyšlo?
Už jsem nebyla nováček a měla jsem nějaký ten rok práce modelky za sebou. Zaujaly je moje fotky od fotografů, kterých si váží. Viděli, že si i někdo jiný myslí, že na to mám.
Dělala jste na druhém castingu něco jinak než poprvé?
Poprvé jsem měla na sobě typický outfit modelky, který mi byl doporučen – černé tílko, kalhoty i lodičky. To je ale vůbec nezajímalo! Na druhý casting jsem se oblékla podle svého – květovaná košile, červené chino kalhoty a masivní kozačky. A rozpustila jsem si vlasy. Byla jsem úplně svá a to zafungovalo. Taky jsem odpozorovala, co značka Gucci chce – podle stylu zaměstnanců i celého jejich sídla v Miláně, kam mě pozvali. Vytvořili tam úplně snový interiér s plyšovými, rádoby renesančními stěnami… Úžasné!
Jak důležitá je právě osobnost modelky?
Hodně. Nepotřebují figurínu. Nechtějí jen pořizovat fotky, ale potřebují i videa – musíte být schopna vyjádřit jejich značku, ztotožnit se s ní, a tak ji propagovat co nejlépe. Pokud se modelka předem neseznámí s tím, co daná značka chce, nemá na castingu moc šanci. A pak je strašně důležitá přirozenost.
Objevila jste díky modelingu samu sebe?
O módu jsem se zajímala asi od čtrnácti. Dívala jsem se na přehlídky, zajímali mě designéři, nakukovala jsem do butiků… Ale nikdy jsem se neviděla jako modelka, vždy mě lákalo oblečení navrhovat. Snila jsem, že budu návrhářka. I proto jsem přestoupila na střední oděvní školu a své sny si uskutečňuju i dál – hlásím se na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, na oděv a obuv k Liběně Rochové. Našla jsem se v tom a díky modelingu se můžu na oblečení dívat zblízka, osahat si materiály a vidět použité technologie. Jsou to neuvěřitelné a jinak těžko získatelné zkušenosti ze zákulisí módy.
Na oděvní školu jste zběhla z gymnázia.
No, zběhla… Spíš mě vyhodili ze třeťáku, protože jsem začala jako modelka cestovat a neměla docházku. Musela jsem udělat osm komisionálních zkoušek, jedinou matematiku jsem nezvládla. Dva dny jsem byla v šoku, ale asi nade mnou už tehdy stál anděl strážný. Neumím si představit, že bych odmaturovala na gymplu a neměla žádné znalosti v oboru, který chci dělat. Studium na oděvce jsem si scukla do dvou let, takže jsem maturovala normálně v devatenácti. Nic jsem neztratila.
Máte představu, jakým směrem půjdete ve vlastní tvorbě?
Na UMPRUM se hlásím i proto, abych zjistila, jaké jsou možnosti a kam až se můžu dostat. K přijímačkám jsem musela vytvořit portfolio a na zadání udělat kolekci pro zvoleného návrháře. Vybrala jsem si Thoma Browna – mého oblíbeného amerického návrháře, který dělá klasická saka z těch nejkvalitnějších materiálů. Ušít dokonale padnoucí sako je podle mě vrchol krejčoviny, moje největší inspirace.
Jak moc může být topmodelka svobodná vůči vlastnímu tělu?
Ve smlouvě s agenturou je napsáno, že nesmím měnit svůj vzhled a musím o sebe pečovat, abych byla ve své nejlepší kondici. Každý zásah musím s agenturou předem konzultovat.
Prý jste si ale sama ustřihla ofinu!
To by modelka opravdu neměla dělat. Jenže já v tu chvíli nadšeně cítila „Přesně to teď musím udělat!“, a když ne, nedopadne to dobře. Byl to casting Vivienne Westwood – spousta zajímavých lidí, takoví pankáči, a já jako uhlazená, dokonale připravená modelka. Cítila jsem, že bych měla být víc sama sebou a míň profesionální. Tak jsem si vlasy ustřihla na toaletě malými nůžtičkami a hezky je rozcuchala. Líbila jsem se jim, dokonce mi pochválili účes.
Vybrali si vás?
Ano, pro fittingy – to znamená, že na mně zkoušejí oblečení a fotí ho ještě před přehlídkou. Jsem jejich „figurínou“ se správnými proporcemi, obličejem a náladou, na které chtějí své oblečení prezentovat.
A co vaše tetování na hřbetu ruky?
Další věc, co by modelka neměla dělat – nechat se tetovat bez souhlasu agentury. Ale zase jsem to cítila a nechtěla se ptát, protože bych slyšela „Ne!“. Tetování má ale spousta modelek a není to problém. Žijeme v 21. století, dá se to zamaskovat make-upem, na fotce vyretušovat. Nemyslím si, že by si mě kvůli tomu nevybrali na nějakou práci. Ale je pravda, že jsem celkově specifická a tetování k mé vizáži sedí.
Jak často slýcháte, že jste jiná, zvláštní? V českých diskusích na internetu se prý objevují mnohem ostřejší slova…
To jsou tak hnusné věci! Někteří mě nazývají odpornou anorektičkou, nechutnou vyzáblinou jako z koncentračního tábora. Vždyť to mohou číst i moji rodiče! Nevím, jestli by tohle už nemělo být nějak trestáno.
Téma body shamingu – zostuzování a šikanování za to, jak vypadáme – je teď u nás aktuální.
Viděla jsem rozhovor s Ridinou Ahmedovou (česká zpěvačka a autorka podcastu Sádlo, pozn. red.) a je úžasné, jak otevřeně mluví o vlastní nejistotě, a obdivuhodné, jak dokázala jít s kůží na trh. Otevírat toto téma je velmi důležité. Ale ještě jsem nezaznamenala, že by nějaká modelka či model mluvili o tom, že se to děje i nám. Že jsme odsuzovaní za to, jak vypadáme, a je nám podsouváno, že svou hubeností propagujeme nezdravý životní styl.
Mění se pohled na to i ve světě modelingu?
Mění, ale pomalu. I když teď se to výrazně posouvá – už není primární, kolik centimetrů máte v pase a přes boky. Téměř ve všech světových kampaních jsou už vidět plus size modelky. Značky se samy snaží upozorňovat na problém body shamingu a posouvat hranici toho, kde konzument vidí dokonalou krásu.
Jako dítě a dospívající dívka jste to také neměla jednoduché…
Ale nebyla jsem jediná. V každém kolektivu byla vždy skupina adorovaných dětí a těch, které vyčnívaly a byly terčem posměchu. Ať už ten nejtlustší kluk, ta nejhubenější holka nebo pihatá zrzka s brejličkami. Setkalo se s tím mnoho dětí a považovalo se to za normální.
Co byste řekla v budoucnu svým dětem, kdyby se jim ostatní posmívaly?
Že odsuzovat člověka kvůli jeho vzhledu je naprostý nesmysl. Vedla bych je k tomu, aby se cítily samy v sobě dobře a krásně, i kdyby vypadaly trochu jinak. Aby se nebály projevit a říct ostatním „To je nesmysl, co říkáte!“, i když na to budou potřebovat hodně kuráže.
Jako dítě jste jí měla dost?
Spíš jsem to držela v sobě. Někam jsem si zalezla a snažila se to vstřebat. Ale později už jsem toho měla dost. Uvědomila jsem si svou důležitost, že jsem tu sama za sebe a že se nesmím nechat ostatními zostuzovat.
Rodiče vás podporovali?
Vychovávali mě tak, že mám stát nohama pevně na zemi, nemám věřit pohádkám a mám si ověřovat informace. Že mám počítat i s nejhorším a vždy mít něco v záloze. Musela jsem je trochu přesvědčit o opaku. Že můžu jít do věcí po hlavě a hlavně jít za svým srdcem. A když to nevyjde, nic se neděje. Peníze sice nerostou na stromě, ale vždy se dají nějak vydělat. Když nevyjde jeden casting a prodělám na letence a ubytování, vyjde další a vrátí se mi to. Rodiče už mi věří, že vím, co dělám, a že se dokážu prokousat i těžšími věcmi.
Jak vnímáte ženskou krásu?
Ráda kreslím a celé loňské léto jsem chodila na kurz figurální kresby. Líbí se mi, když na hodinu přijde jako modelka žena menší postavy a je hezky zakulacená. Dobře se mi kreslí a stínují tvary Melské Venuše. Lehoučký pupíček, větší prsa, dlouhé vlasy – to je můj ideál ženskosti, i když tak sama nevypadám.
Ale ráda se máte.
Mám. Nečekám, že budu někdy vypadat jinak. Starám se o sebe a pořád cvičím, i když už ne tak intenzivně (od šesti do šestnácti dělala moderní gymnastiku a balet, pozn. red.).
Můžu se zeptat, co máte teď na sobě?
Za to bych se chtěla omluvit. Včera jsem zaboha nemohla usnout, hlavou mi vířila spousta věcí, usnula jsem až kolem páté ráno. A vstávala jsem v poledne. Takže mám na sobě pyžamové kalhoty a vlněný svetr, který miluju. Dal mi ho jako překvapení můj přítel, když za mnou přijel (rozhovor jsme vedly online na konci února, když byla Barbora v Miláně, pozn. red.).
Ptám se proto, že mě zajímá, jak se oblékáte mimo modeling.
Nejvíc věcí mám z oblíbených sekáčů v Praze, Londýně a Miláně. Oblečení si taky vyměňujeme s kamarádkami. Co se týče oblíbených značek, sleduju nové kolekce. Když se do něčeho zamiluju, koupím si jednou začas jeden drahý vysněný kousek – jednu halenku od Gucci, jedny boty od Prady… Zároveň nosím vlastní tvorbu, která se mi teď rozšířila díky portfoliu k přijímačkám – hlavně šaty a háčkované svetry a vesty.
Jé, vy háčkujete!
Většinou si doma sednu do křesla a pustím si k tomu hudbu. Zkouším nové techniky – třeba staré prostěradlo natrhám na proužky a z nich háčkuju. Používám staré materiály, ze kterých pak vznikají úžasné věci.
Jak stráví světová topmodelka sobotní odpoledne a večer v Miláně?
Dnes mám volno, žádný casting, ideální čas pro rozhovor. Jsem tu už dva měsíce, fotila jsem různé kampaně a umělecké projekty pro různé časopisy. A chystám se na Fashion Week, castingy na něj trvají týden…
Takže zatím ticho před bouří?
Zatím nemám osm castingů denně a hned další den celodenní focení. Volná sobota je fajn, ale hned zítra jedeme na celý den fotit mimo Milán.
Jak vypadají přehlídky v době pandemie?
Jsou hodně osekané. Fashion Week trvá běžně dva týdny včetně doprovodného programu, letos bude jen pět dní přehlídek. Všechny jsou bez diváků, přenášejí se online. Po celou dobu budeme v rouškách, jen na molo si je sundáme, denně nás budou testovat. Je to prostě nutné zlo, ale není možné vpustit do hlediště lidi, kteří by přicestovali z celého světa.
Máte šanci poznat města, kam jezdíte za prací?
Většinou ano. Obvykle tam strávím nejméně měsíc, čas na prozkoumávání města si najdu. Ale třeba ve Florencii jsem byla pět dní a neměla jsem čas zajít si na večeři ani se jen projít městem. Pracovali jsme od rána až do pozdních hodin.
Když nepracujete, co děláte nejraději?
Díky cestování poznávám nové lidi a téměř vždy když někam přijedu, už tam mám kamarádky. Zrovna včera jsem na castingu potkala Češku Aničku a bylo to milé setkání. Viděly jsme se sice poprvé, ale hned jsme si měly co říct. Šly jsme na kávu a do galerie. Zrovna v Miláně je jich strašně moc, ráda tam strávím odpoledne.
Tak otevřené italské galerie vám tiše závidím.
Tady to funguje fakt krásně. Vstupenku si zarezervujete online, každou půlhodinu vpustí do obrovské galerie jen dvacet lidí. V jedné místnosti tak potkáte maximálně dva lidi bez rizika kontaktu. Úplně jednoduchý, až primitivní systém. Nechápu, proč to u nás nejde.
Máte obličej jako z obrazů renesančních mistrů. Jaké umění je vám blízké?
Zajímají mě dějiny umění. To je vlastně literatura, kterou čtu od maturity nejčastěji, když už nemusím číst podle seznamu. Miluju staré antické umění a renesanci, ale taky moderní a současné umění i architekturu.
Zmínila jste kamarádky mezi modelkami. Máte tedy čas na vztahy, které nejsou pomíjivé?
Nesnáším stereotyp, kdy se říká, že si jdou modelky po krku a není možné mezi nimi získat přátele. To je blbost! Takových holek je úplné minimum. Většinou jsou to nováčci, kterým to bylo podsouváno, nebo naopak trochu namyšlené holky, které fotily velké kampaně. Ale těžké je – teď v době coronaviru obzvlášť – vidět se a být s přáteli, které mám v Praze.
V médiích jsem viděla fotku, jak v MHD sedíte na klíně mladému muži, oba v rouškách a s knihami v rukou. To je váš přítel?
Ano. Ta fotka vznikla úplně náhodou. Jsme spolu přes rok a co se týče mého cestování, je velmi tolerantní. Před třemi týdny za mnou přijel do Milána na týden. Je rád, že může trochu cestovat se mnou.
Má k modelingu blízko?
Vystudoval sice ekonomiku a ještě si dělá doktorát, ale svět modelingu má rád. Má v něm přátele, rád fotí a občas dělá modela, takže ví, co vše to obnáší.
Když jste měsíce někde ve světě a nejste spolu, jak zvládáte stesk?
Nejhorší je, když se vrátím po náročné práci do apartmánu, kde je třeba šest holek ve dvou místnostech. Skypují nahlas, poslouchají hudbu nahlas, každá má jinou náladu… Jsem hodně citlivá a nedokážu to dobře vstřebat. Potřebuju být v tichu, třeba si v klidu číst, což je ale nemožné, protože odevšad jde hluk. Už jsem to nezvládala, proto jsem to teď vyřešila bydlením v soukromí. Když jsem sama, dokážu se zklidnit a stesk zvládnout. Třeba si zacvičím, pustím film nebo si něco uvařím.
BARBORA FIALOVÁ (20)
BARBORA FIALOVÁ (20)
• Úspěšná česká topmodelka, v modelingu působí dva roky. Hlavní tvář značky Gucci, fotí i pro Vivienne Westwood a další značky.
• Finalistka soutěže Pure Model 2018, agentura PURE MODEL Management ji zastupuje.
• Vystudovala střední oděvní školu v Praze, usiluje o studium na UMPRUM.
• Pochází z Prahy, kde také žije.
• Navrhuje vlastní oděvy, šije, háčkuje, vyrábí šperky. Ráda peče kváskový chléb a kreslí, miluje umění.
• Je zadaná.
