Zdroj: Shutterstock
Valérie (56): Manžel potřeboval k životu adrenalin a to se mu vymstilo
Vdávala jsem se celkem mladá a šíleně zamilovaná. Věřila jsem, že je to navěky. Vydrželo nám to dlouho, nebo spíš já jsem si vydržela dlouho namlouvat, že je všechno na obláčku… Dneska už jsem nějakou dobu rozvedená a o všem přemýšlím s odstupem. Těch dvacet pět let byla jízda.
Měli jsme dvě krásné děti a můj manžel byl pořád v luftě. Štvalo mě, že je pořád pryč, když já i děti jsme ho potřebovaly doma. Milovala jsem ho příliš a to byl kámen úrazu. Když se vrátil z pracovní cesty, po chvilce idylky přišly výčitky, nemohla jsem si pomoci.
Hádky byly časem na denním pořádku, čím dál tím prudší. Michal byl vzorným otcem i manželem, to ano, ale jen když byl doma. A doma byl sakra málo. Chyběl i dětem, ale nebyla s ním řeč. Místo obchodního manažera by nevyměnil ani za nic, vyhovovalo mu, že trávil čas na cestách a přespával v hotelích.
Byla jsem protivná
Chtěla jsem, aby si našel jinou práci, s penězi to zas tak slavné nebylo a mně o ně ani nešlo. Vyžili bychom z mála, ale spolu. Jenže o tom Michal nechtěl ani slyšet, byl na cestách skoro natruc. Mě to štvalo víc a víc, takže když už byl konečně doma, výčitky z mé strany nebraly konce. Byla jsem vždy za tu dobu, co byl pryč, tak rozjetá, že jsem se po jeho návratu nedokázala udržet. A jednoho dne přišel s tím, že končíme, že má jinou, které bude jeho práce daleko víc vyhovovat.
Rána pod pás
To byl šok. Já ho stále milovala. Snažila jsem se mu to rozmluvit, prosila jsem kvůli sobě, kvůli dětem. Byla jsem zoufalá. Pak jsem začala pátrat a zjistila, že na Moravu coby do svého obchodního regionu nejezdil dlouho jen za prací, ale že tam má zázemí více než deset let. Deset let! Skoro polovinu našeho manželství! To mi otevřelo oči. Naše hádky nebyly nesmyslně vyvolané mnou samotnou, jak mi dával najevo, jeho absence doma nebyla zdaleka o jeho práci. Došlo mi, jak se mnou manipuloval a zahrával si s mými city. A kašlal na naše děti…
Oženil se
Po rozvodu se mnou si skutečně vzal tu Moravanku. Alena byla výrazně mladší než já. Na rozdíl ode mě jí zjevně nevadilo, že Michal není stále s ní. Nic mu nevyčítala a užívala si okamžiky, kdy byli spolu. A také ty, kdy nebyli. Sama se věnovala adrenalinovým sportům, neměla děti a byla obklopena spoustou kamarádů. Michal začal její zálibu sdílet a já od našich dospělých dětí věděla, že některé akce byly trochu za hranou. Nebezpečné. On byl šťastný z bouřlivého života, snažil se dohnat mládí.
Zaplavil mě smutek
A pak přišla strašná zpráva. Michal tragicky zemřel. Navzdory všemu, co se mezi námi událo, padla na mě z toho všeho tíseň, lítost a zármutek. A pořád jsem si opakovala, že kdyby býval zůstal se mnou, s námi, tak se mu nic podobného nestalo. Přes všechno, co předcházelo, jsem cítila zášť vůči Aleně, která připravila naše děti o otce a vnoučata o dědečka.
Až na pohřbu jsem se dozvěděla, co se stalo. Michal absolvoval jakýsi horolezecký rychlokurz, na což byl prý až nesebekriticky pyšný. A hned po něm, bez dalších tréninků, ho Alena vytáhla do Alp, kde spadl špatně jištěný ze skály. Její vina. Jednoznačně. To ona ho tlačila v pětapadesáti letech do akcí, které jsou náročné pro trénovaného třicátníka. Říkám si se smutkem v duši, že vlastně má, co chtěl. Se mnou by se mu to nestalo a mohl tu být ještě nejméně dvacet let. Bohužel si vybral ji…
Pohled psychologa: Mgr. Natália Vodilová, Online psychologická poradna
Po přečtení vašeho příběhu si říkám, že odchod Michala, i když byl život s ním jakýkoliv, ve vás zanechal pocity smutku, hněvu, výčitek vůči sobě samé i druhé ženě či osudu, a nějaké otazníky. Vaše společné manželství, děti, následný rozvod, jeho nový vztah a postupné dozvídání se pravdy o jeho smrti s sebou také nese spoustu emocí. Po tom všem, čím jste si prošla, je naprosto normální, co cítíte a prožíváte.
V tomto období se snažte být k sobě hodná, dovolte si prožít tyto emoce, dopřejte si čas a dovolte si zpomalit. Proces truchlení je pro tělo vyčerpávající a můžou se objevit i nějaké tělesné reakce. Myšlenky na hledání viníka vás zcela přirozeně napadají, ale nesnažila bych se je podporovat a rozvíjet, nepomůže to procesu zpracování a smíření. Když se nad tím zamyslím, váš manžel vás už jednou svým způsobem opustil a zvládla jste to. Co vám tehdy po rozvodu pomohlo?
To, že jste svůj příběh napsala, vnímám jako odvážný a terapeutický krok pro vás. Mnoho lidí, co právě prožívá podobné trápení, říká, že jim nejvíce pomáhá o tom mluvit. Když máte obavy, že tím zahlcujete své okolí, užitečné můžou být terapeutické skupiny pozůstalých, kteří prožívají podobné trápení jako vy. Když se na skupinová setkání necítíte, může vás v tomto období doprovázet individuálně psycholog a pomoci vám se s tím vším vyrovnat.
Kontakt: www.mojra.cz
