Beru to jako svoje velké životní štěstí. Autorka tohoto textu se o vnitřní dítě nikdy příliš nezajímala, nikdy si o něm vlastně ani nic pořádně nepřečetla. Párkrát o něm někde zaslechla. Trochu jí o něm vyprávěla kamarádka. Ta měla o vnitřním dítěti už něco načteno a rozhodla se, že ho bude aktivně hledat, protože byla ve svém životě s mnoha věcmi nespokojená a nešťastná. Absolvovala kurz. Snažila se na svoje vnitřní dítě mluvit, hledat ho, představovat si ho, navázat s ním vztah. Bylo to těžké, někdy se to zdálo až nemožné, ale po nějaké době se jí to začalo dařit.

Čtěte také

Rozvod? Nevěra? Zkuste o sobě něco pochopit

Čtěte také

Nejčastější důvody rozvodů: Odcizení, nevěra a hádky. Jak se z nich něco naučit?

Setkání s nitrem

Autorce tohoto textu se její vnitřní dítě objevilo letos na jaře. Ve snu. Napřed jí vůbec nedošlo, že by mohlo jít o vnitřní dítě. Sen to nebyl vůbec hezký. Hlavní roli v něm sehrála matka a malé dítě. Byli tam i jiní rodiče a jejich děti a všichni se společně chystali na výlet. Matka se v jednu chvíli podívala na zem a tam leželo dítě. Podvyživené, nahé, položené na dlažebních kostkách, zvracelo. První myšlenka matky byla, že dítě umírá. A druhá myšlenka… že to nevadí, protože ona má přece ještě dvě další děti. Pomlka. Pak se z ničeho nic k ležícímu dítěti naklonila, pohladila ho, pomohla mu. Na samý závěr snu začala plakat.

První její myšlenky po probuzení byly, co je ona sama za matku, když nad umírajícím dítětem pronese, že to nevadí, že má ještě dvě další?! Nakonec se ale ukázalo, že to ležící nemohoucí dítě bylo její vnitřní dítě. A nakonec se ukázalo i to, že zásadním momentem celého tohoto snového výjevu bylo, když se k němu naklonila. Jejímu dítěti se dostalo první pomoci a zájmu. Konečně si ho všimla a rozhodla se, že se o něj musí postarat.

Po pár dnech následoval další sen. Opět s dítětem, které už tentokrát sedělo v kočárku, bylo oblečené a bezpečně přikurtované. Matka někam pospíchala, lidi na ulici na ni mluvili a zdržovali ji a ona všem stále dokola opakovala, že na ně nemá čas a utíkala pryč. Načež v tom spěchu dítě z kočárku vyklopila. Naštěstí ale jak bylo zakurtované pásy, tak nevypadlo. Nebylo o něj ještě postaráno úplně nejlépe, ale už to bylo lepší než v onom prvním snu… Nebudu se pouštět do podrobného popisu toho, jak moc se změnil můj život po tomto zážitku, ale změnil se hodně. Mnoho strachů zmizelo, přišla větší důvěra v sebe sama, přišla určitá dříve málo patrná životní spokojenost a taky vděk, že se něco takového jako setkání s nitrem stalo bez mého velkého přičinění. Beru to jako malý zázrak. Od té doby určitě není všechno ideální a zalité sluncem, ale je to mnohem lepší než dřív.

Čtěte také

Chcete se změnit? Poradíme vám, jak na to

Čtěte také

Chcete se změnit? Nejdříve si přiznejte, že máte problém, a pak jděte po spirále

Kde se vzalo a proč ho hledat

Do psychoterapie přinesla pojem vnitřního dítěte Alice Miller. Narodila se v roce 1923 v Polsku, vystudovala filozofii, sociologii a psychologii v Basileji a více než dvacet let pracovala jako psychoanalytička. Napsala také řadu knih, v nichž zkoumala dětství. Světovým bestsellerem se stala její kniha Dětství je drama vydaná v roce 1981. Kniha se věnovala projevům dětského traumatu: byla o ztrátě lásky v dětství, depresi, vnitřním vězení, začarovaném kruhu pohrdání, potlačovaných vzpomínky a o tom, jak se traumata z dětství následně projevují, když vyrosteme.

Na Alici Miller navázal Američan John Bradshaw, který myšlenku vnitřního dítěte oživil a přišel s přístupem, kdy my sami dokážeme své vnitřní dítě vyléčit. Sám studoval filozofii, teologii a psychologii a ve své tvorbě zabývající se fenoménem zraněného dítěte vlivem narušeného rodinného prostředí čerpal i ze své vlastní zkušenosti s otcem – alkoholikem. Byl přesvědčen, že to jsme my sami, kteří svému vnitřnímu dítěti můžeme dát to, co se nám nedostalo, když jsme byli malí. Bradshaw přinesl „návod“, jak na to – jak komunikovat s dítětem v nás a jak ho uzdravit.

Čtěte také

Některé zdánlivě moudré rady jsou vlastně úplně k ničemu

Čtěte také

Mysli pozitivně, věř si! Také máte alergii na motivační rady? Jak s nimi naložit

Koncept vnitřního dítěte – zjednodušeně řečeno – pracuje s tím, že v našem dětství existuje několik vývojových fází a v každé fázi by se měly naplnit určité naše potřeby. Mezi základní potřeby patří pocit bezpečí, lásky a péče. Pocit, že nám rodiče věnují pozornost. Pocit, že nám naši rodiče rozumějí. Pocit, že jsme jako dítě pochopení, že nás rodiče berou v potaz. „V této souvislosti si musíme uvědomit, že dítě se rodí s určitým dětským narcismem a chápe sebe samo jako středobod vesmíru. To je důležitý pocit, protože tím získává pocit zakořeněnosti, jistoty, důvěry v život, sebedůvěru,“ vysvětluje terapeut Lukáš Karas.

Dítě se tak skrz rodiče učí rozumět a důvěřovat světu a z toho vzniká jeho osobnost. „Pokud jsou tyto potřeby nějak zanedbané, tak ‚dům‘, který pak v dospělosti stavíme na tomto raném pocitu důvěry ke světu, nestojí na pevných základech,“ pokračuje Lukáš Karas. V okamžiku, kdy nejsou dětské potřeby naplňované, je dítě deprivované a tento stav přetrvá i v dospělosti.

Jeden z nejhorších scénářů, které si lze představit, nastává, když si představíte dítě v kojeneckém ústavu, kde vyrůstá bez blízké osoby. „Takové děti po čase v ústavu přestávají brečet, protože k nim, byť pláčou a volají k sobě někoho, často dlouhé minuty či hodiny nikdo nepřichází. Přestanou se proto ozývat, protože nikdo jejich potřeby nenaplňuje,“ vysvětluje terapeut. Lidé, kteří strávili dětství v ústavní péči, pak v dospělosti často nevědí, co mají od života chtít, dávno už rezignovali, nevěří, že jim svět může něco nabídnout. Mají stejný pocit, jako když byli nemluvňata – nikdo o ně neměl zájem, nikdo je neviděl ani neslyšel. „Je to hluboká deprese, která prostupuje celým jejich bytím,“ vysvětluje Lukáš Karas.

Čtěte také

Optimistům se žije lépe

Čtěte také

Jak se stát optimistou? Negativní události zkuste brát jako příležitost!

Deformace „já“

Bez vyléčení našeho vnitřního dítěte tak často – a podvědomě – žijeme ve starých programech a dokola opakujeme scénáře, které jsme se naučili (nebo naopak nenaučili) v dětství, a to i přesto, že už jako dospělí bychom mohli náš život žít jinak.

To, co způsobila ona nenaplněnost v dětství, si lze představit podle Lukáše Karase následovně: dítě je jako zaseté semínko, které má vyrůst do stromu. Za běžných okolností roste strom rovně. Každá narušená vývojová fáze a nějaký náš nedostatek znamená, jako kdybyste před vyrůstající semínko dali kámen. A tento kámen pak musí semínko obrůst, vyhnout se mu, pokřivit se. Tak se symbolicky deformuje i naše já.

Příkladem může být to, když se vám jako malým nedostává bezpodmínečná láska. Musíte si ji místo toho nějak zasloužit. Dítě se tedy naučí, že lásku dostane, když třeba udělá něco pro maminku. A tak se v dítěti postupem doby vytváří vzorec služebníka a zachránce. Vzniká vzorec: „Když něco udělám, dostane se mi lásky.“

Z toho se pak ale může v dospělosti stát vzorec manipulátora. Manipulátor chce lásku, ale zároveň přesvědčí sám sebe, že to, co dělá, nedělá pro sebe, ale pro ostatní. Vmanipulovává tedy své okolí do toho, že oni potřebují pomoc od něho. A on jim pak pomáhá, je jejich zachráncem a dostává se mu lásky. „A tak se to na sebe vrství a vzniká stavba ‚domu‘, našeho života, kde je v každém patře nějaká pokřivenost,“ dodává Lukáš Karas.

Čtěte také

Záchvat paniky! Jaká je první pomoc?

Čtěte také

Panická ataka: Co dělat, když se mozek strachy splaší? Na vině je stres!

Jak s ním mluvit

Když najdeme a naučíme se komunikovat s naším vnitřním dítětem, můžeme začít uzdravovat naše jádro, sebe sama. Technik, jak na to, je několik. Zmiňovaný John Bradshaw využívá způsob, kdy nejprve zjišťujeme pomocí dotazníků, které potřeby u nás nebyly v dětství naplněny. Následně píšeme svým rodičům dopisy, v nichž vzpomínáme na různé fáze svého dětství. Podrobně vše Bradshaw rozepsal ve své knize Návrat domů – jak pečovat o své vnitřní dítě.

Za povšimnutí stojí také kniha od německého psychoterapeuta a filozofa Mathiase Junga s názvem Malý princ v nás. Ten používá techniku, kdy si dospělý člověk bere své fotky z dětství a přes ně se snaží dostat skrze svoje vlastní vyprávění a vzpomínání k tomu, jak se cítil a co prožíval jako malý.

Jak konkrétně funguje toto „uzdravování“? „Tady bych odkázal na gestalt,“ komentuje Lukáš Karas. Gestalt terapie je prožitkový a psychosomatický směr v psychoterapii. Jeho cílem je dosáhnout sjednocení těla, pocitů a rozumu. Vyrovnanost nastává, když vnější projevy, tedy vědomí (vyjadřování, chování, vzhled, činy) souhlasí s vnitřními pocity, což je naše podvědomí (emoce, pohnutky, pudy). V gestalt terapii se to má tak, že každá psychická energie má svou intenci, a pokud nebylo dosaženo jejího cíle, zamrzne. Pokud se ale člověk zaměří na dosycení svých potřeb, které dosyceny nebyly, nechá tuto energii dorůst tam, kam má. „Strom se postupně narovnává a dosahuje svého přirozeného tvaru, který má mít,“ říká Lukáš Karas.

Čtěte také

Jak telefonát působí na psychiku?

Čtěte také

Proč byste měla zavolat mamince? Co to dělá v těle a jak to ovlivní psychiku?

Když své vnitřní dítě začnete poslouchat, řekne vám, co mu chybí, a vy mu to pak – respektive sobě – můžete dát. Objevení vnitřního dítěte a toto „narovnávání“ může tedy znamenat mnohé: nové začátky, příval energie, inspirace, víru v Boha, vnitřní spokojenosti, lásku k sobě. Práce s vnitřním dítětem směřuje zejména k tomu, že člověk přijme sebe sama takového, jaký je. Pochopí, že tak, jak je, je v pořádku. Že to, co cítí, je v pořádku a nemusí dělat nic víc, nic navíc. Není potřeba, aby se různě „pokřivoval“ proto, aby mu svět dal, co on potřebuje. Protože on si to dokáže dát sám.

Ruku v ruce s tím přichází další „bonus“: když budete do vztahů vstupovat s tím, že víte, kdo jste a co chcete, bez skrytých bolestí a nenaplněných potřeb, vaše vztahy začnou být zdravější. Přestanete hrát hry, nemusíte lidi do ničeho vmanipulovávat, něco si vynucovat ani se přetvařovat.

Čtěte také

Zase zamilovaná? A zase bezhlavě?

Čtěte také

Emofilie aneb časté zamilovávání. Co hrozí lidem, kteří snadno podléhají lásce?

Mýtus dokonalého rodiče

Pozor si podle Lukáše Karase máme ale dát na to, abychom v procesu hledání vnitřního dítěte sami znovu nestali dítětem. Spíše je potřeba sebe samé brát jako rodiče, kteří se o své vnitřní dítě starají. A důležité je si uvědomit ještě jednu věc. Ne vždy je to tak, že naše potřeby, když jsme byli děti, zůstaly nenaplněné kvůli zanedbání či ze zlého úmyslu našich vlastních rodičů. „Pokud se například narodíte jako introvert a vaši rodiče jsou extroverti, těžko mohou nasytit vaše potřeby introverta,“ uvádí příklad Lukáš Karas.

Zajímavý je v tomto ohledu koncept kulturoložky Kamily Němečkové, která se zaměřuje na studium spirituality a pracuje s takzvanými duchovními rodiči. Vychází z myšlení Carla Gustava Junga, švýcarského lékaře a psychoterapeuta a žáka Sigmunda Freuda. Jung se proslavil svou prací s archetypy (označení nevědomých prvků v duševním životě člověka, které mají obecný charakter, tj. jsou společné všem lidem).

Podle Junga – a Kamila Němečková na něj navazuje – existuje archetyp matky a archetyp otce, tedy něco, co reprezentuje ideál otce a matky. Ve vztahu k nám jako dítěti jde o to, co jsme od našich rodičů očekávali, ale oni nám možná něco z toho nebyli schopni nabídnout. „Dnes sami na sebe často jako rodiče klademe velké nároky, chceme být dokonalí, chceme dát našim dětem všechno. Máme představu, že se musíme stát ztělesněním dokonalosti rodičovství, což může být ohrožující,“ míní Lukáš Karas.

V tomto ohledu to měly snazší starověké civilizace, jelikož věřily, že svět je spravován bohy, mezi nimiž bychom našli mateřské a otcovské figury, a my jako rodiče jsme pouze jejich prostředníky.

Čtěte také

Jak poznat toxickou kamarádku?

Čtěte také

Toxické přátelství: Jak ho poznáte? A proč ho ukončit a přestat se obviňovat?