Vlastně bych měla napsat „Já zaspala, nestíhááám, do prdele, promiňte!“ Omluvou se totiž snažím mírnit svou sprostou mluvu před dětmi (na prvním stupni) – výchovné téma, jak je naučit používat vulgarismy, je u nás doma jedním z aktuálních. Tuhle jsem se musela smát pod vousy, když mi dcera nastavila zrcadlo: „Mami, s prominutím, tohle je fakt v prdeli!“ Nadávání prostě k životu patří a kdo umí sprostá slova vhodně používat, je podle mě vždy o krok napřed tím správným směrem.
Onehdy přišly děti ze školy a svorně a horlivě mi svěřovaly, kdo dnes ve škole sprostě nadával. „Jak moc sprostě?“ ptám se pokaždé se zájmem. „No, ty p…!“ zdráhaly se to vyslovit celé. „Myslíte, ty pičo, nebo ty píčo s dlouhým?“ ptám se jich, jako by se nechumelilo, a myslím na to, že dlouhé „i“ by mě tady ve Slezsku dost překvapilo. Pak si to děti legitimně cvičně řekly nahlas v obou variantách (protože krátké a dlouhé samohlásky jim v diktátech pořád ještě dělají paseku). A tím vyslovením jako by se emocionálně uvolnily – v tu chvíli pustily napětí, ostych, vzrušení ze sprosťárny a možná i pocit provinění za dotyčného spolužáka.
Samozřejmě, že „piča“ se nám domů vrátí tematicky ještě mnohokrát, například včera: „Mami, jak moc sprosté je slovo pičičinka?“ Vždy si přitom vzpomenu na pedagožku Lucii Jarkovskou a její přednášku pro rodiče malých dětí o sexuální výchově. Jak moc je důležité, aby se v rodině mohly a uměly pojmenovávat pohlavní orgány. Bezpečně a přirozeně. Aby jim rodiče ani děti neříkaly jen „to mezi nohama“, protože už to může být začátek složité cesty k nepřijetí a nezdravé sexualitě dětí. Jako rodič tuhle radu aplikuju i na sprostá slova, protože se stejně všechno to nadávání točí kolem pohlaví a sexu. A tak si s dětmi doma vulgarismy zvenčí řekneme nahlas, vysvětlíme, hledáme varianty a míru vulgárnosti. Kdy je ještě přijatelný „kokot“, ale kdy opravdu nemůžou říkat „čurák“. To u nás může říkat jen tatínek o řidiči, když nás zrovna předjíždí zprava, až je třeba dupnout na brzdu. Celá rodina pak trefnou nadávku nejtěžšího kalibru toleruje, ba dokonce kvituje. A to můj muž běžně mluví slušně a jeho čeština je hlavně v písňových textech velmi poetická.
Taky se snažím dětem opakovat, že sprostá slova (ostatně jako mnoho dalšího) lze využít, ale i zneužít. Je sakra rozdíl, když je člověk v emoci použije jako úlevný ventil, nebo když jimi cíleně ubližuje tím, že někoho uráží a ponižuje. „Ty krávo!“ můžu říct, když jsem v šoku, a to i příjemném. Ale „Ty krávo!“ opravdu nemůžu říct učitelce ani šéfce, i kdybych si to stokrát myslela. Anebo můžu, ale ponesu za to důsledky. Osobně jsem tak – před deseti lety a snad jedinkrát v životě – veřejně titulovala majitelku jednoho obchodu v Ostravě, do kterého jsem od té doby už nevkročila. A to jsem slušně vychovaná holka.
Teď se nabízí otevřít téma vulgarismů v nenávistných komentářích na sociálních sítích, ale upřímně – tuhle glosu si nechci zanášet hnojem. Naopak vám chci napsat, že se sprostá slova dají využít (nikoli zneužít) i v umění. Můžete si je třeba pověsit na zeď jako mozaikový obraz. V mnohovýznamovém „jebat“ si snad každý najde to svoje – souložit, šikanovat, bláznit, nedělat něco, kazit, lopotit se, proklínat… Nebo si je nalepit jako samolepky či plakát na dveře. Takové „Mami, tati, běžte do prdele!“ se v jistém věku na dveřích dětského pokoje trefně vyjímá. Kamarádka, mozaikářka a spoluautorka projektu Nekorektní kultura Pavlína Pecko, mi tuhle říkala, že plakát s tímto nápisem často kupují vzdělaní a slušně mluvící rodiče, kteří chtějí pubertu svých dětí přežít s humorným nadhledem. Anebo si ho dávají na zeď svých „ordinací“ psychoterapeuti, protože se stejně nakonec vše stočí k mámě a tátovi. U nás se čas na nekorektní oplakátování dveří pomalu, ale jistě blíží.
HANA HALFAROVÁ
Novinářka na volné noze. Externí redaktorka Vlasty. Vystudovala žurnalistiku a češtinu. Rozmluvila se v rádiu a rozepsala v ČTK. Vyškolila se na dvou rodičovských, aby se vrátila zpět k řemeslu. Baví ji psát rozhovory, ráda naslouchá. Nejen lidem ze severu Moravy, kde žije.
ZDROJ: časopis Vlasta