Když se narodil, bylo mi třicet čtyři let. To byl před lety úkaz takřka nevídaný. V porodnici jsem byla nejstarší, ostatním matkám bylo něco přes dvacet. Jenže tak se to prostě stalo. Byla jsem dlouho sama. Pracovala jsem na úřadě, kde jsme byly samé ženské. Po práci jsem chodila rovnou domů k našim, táta byl nemocný a my se u něj s matkou střídaly.
Tak nějak mi utekl ten pravý čas na seznámení s partnerem. A když jsem si to uvědomila, tak mi bylo jednatřicet. Pro okolí už jsem byla jasná stará panna, kdysi šikovná holka, která se zapomněla v práci a doma. Nezapomeňte, že byl začátek osmdesátých let, tehdy ženám čas letěl trochu jinak než dneska.
Měl dva metry, ale byl plachý
Začala jsem si na to zvykat, i když mě to samozřejmě trápilo. A pak jsem jednou potkala Milana. To byl snad osud, nevím. Zrovna jsme slavily narozeniny jedné kolegyně v kanceláři, když tam přišel takový neskutečně vysoký mužský. Měl přes dva metry, ale vypadal hodně nesměle. Aby ne, v kanceláři jsme byly samé ženské, sedm bab, a ty drzejší se začaly hned vyptávat, koho hledá a dělaly si z něj trochu legraci.
Příjemné mu to nebylo, Milan tohle nesnáší, to jsem tehdy ještě nevěděla, ale bylo mi ho líto, jak se tam ošíval. Hledal svou sestru, která dělala v jiném oddělení. Vysvětlila jsem mu cestu, ještě s ním vyšla na chodbu a ukázala mu, kam jít. Vděčně se usmál a odešel.
Rozhodli jsme se pro miminko
Druhý den po práci na mě čekal, ještě jednou děkoval za vysvobození „ze spárů kolegyň“ a byl milý. Začali jsme se vídat. Jezdili jsme na výlety, chodili na výstavy, byl to krásný čas. Po roce jsme se vzali a rozhodli se pro miminko. Nešlo to celé dva roky. Dva roky nejsou nic, když je vám dvacet, ale jakmile se věk přehoupne přes třicítku, počítáte každý měsíc.
Nakonec se ale zadařilo a narodil se nám Martínek. Do první třídy nastoupil, když mi bylo čtyřicet let, manželovi o tři roky více. Byli jsme takoví – dnes by se asi řeklo protektivní rodiče. Zkrátka hodně jsme ho ochraňovali, ale zase ne za každou cenu. Martin byl veselý, zdravý kluk, který chodil na kroužky, jezdil na tábory a užíval si bezproblémové dětství. Tak se mi to alespoň jevilo.
Psychologické kecy
Nedávno na mě však vyrukoval s tím, že jsem ho „svou opičí láskou dusila“ a nenechala „dospět“. To má určitě od ní, tyhle pseudopsychologické kecy. Každopádně v mládí ho bavily počítače, ostatně Milan je technik, doma jsme měli jeden z prvních počítačů u nás. Syna to nadchlo, naučil se programovat, hrál hry a nakonec to i předurčilo jeho kariéru.
Vystudoval informační technologie a je zaměstnán v IT. A pracuje velmi dobře, mohli bychom na něj být pyšní, vydělává velké peníze, ale je to pořád skromný kluk. Tedy byl, než se na něj nalepila ta Simona.
Syn to s holkami moc neuměl
Náš Martin nikdy nebyl moc na holky, moc to s nimi neuměl. Ani do tanečních jsem ho nedostala, protože se styděl, že by tam musel s nějakou mluvit a nedejbože tancovat. To jsem obrečela, přála jsem si jít na jeho ples. Takto jsme zažili jen jeho maturitní ples, kde jsme se při tanci rodičů s dětmi kolíbali jak dva medvědi. No co už.
Syn byl většinou sám, ani si nepamatuji, že by nám představil nějakou dívku. Snad kdysi na střední u nás byla jedna. Ani nevím jak se jmenovala, taková nenápadná, nezajímavá, prostě spolužačka.
V pětadvaceti se Martin odstěhoval ke kamarádům. Začali „spolubydlet“. Samozřejmě jsem s tím nesouhlasila, přišlo mi to zbytečné utrácení. S manželem máme dům a Martin v něm má celé první patro, nechápala jsem jeho rozhodnutí. Prý že chce být s kamarády a nechce dojíždět do centra. Tak jsem to holt spolkla a šel.
Ve třiceti si koupil vlastní byt na hypotéku. Nejprve říkal, že jako investici, že ho bude pronajímat, ale záhy se tam odstěhoval – se Simonou. Tak jsem se o ní dozvěděla poprvé. Ve chvíli, kdy mi syn řekl, že s ní bude bydlet. Copak je tohle v pořádku? Mohl nám ji představit dřív. Nevím, nechci působit jako nějaká konzervativní škatule a samozřejmě chápu, že mladí by spolu měli nějaký čas bydlet, než se dají dohromady, ale stejně mě to zaskočilo.
Našel si barbínu
Upřímně mě překvapil i vkus mého syna. Taková Barbie. Vůbec nechápu, co na ní Martin vidí, nebo možná tohle zrovna chápu, ale myslela jsem si, že jsme ho vychovali lépe. Že nedá jen na tu hezkou slupku. Simona je krásná, ale je na ní také vidět, že se stará hlavně o sebe. Martin chodí v nevyžehlených košilích, je pohublý, ale ona vedle něj září tu s novou kabelkou, tam v nových botách.
Jen loni byli na čtyřech dovolených u moře. „Mami, to je prostě normální, my si potřebujeme oddechnout, a to jde nejlíp hodně daleko,“ vysvětluje Martin, který to donedávna měl nejraději na chalupě u Třeboně. Teď je to samé Bali, Dubaj, Maledivy, ani bych ta místa nenašla na mapě.
Cestovatelka po pěti hvězdách
Simonka je totiž cestovatelka. Cestovatelka po pětihvězdičkových hotelích s kufrem na kolečkách. My jsme kdysi s mužem brali bágl a jeli vlakem do Tater, Simonka si ani ten svůj kufr neodveze. Všechno dělá Martin. Nosí jí věci, platí jí telefon, ona u něj bydlí zadarmo, na nic nepřispívá. A nedávno se nechala slyšet, že na čas skončí v práci, aby vymyslela „byznys plán“ pro své nové podnikání.
Chce si pořídit kosmetické studio s kadeřnickým salónem. Nechápu, nad jakým byznys plánem hodlá přemýšlet. Má ho už jasně vymyšlený – oškubat našeho syna. Sám už ostatně říkal, že bude „investorem“. Když nám to jednou v neděli oznámili a já jsem se nad tím pozastavila, tak se Simona urazila a od té doby k nám nechce, protože „ze mě cítí negativní atmosféru“.
Když mi to později telefonicky říkal a já zareagovala, že to si snad Simonka dělá legraci, tak právě začal s tou „dusící opičí láskou“ a bůhví čím. S Milanem si pravidelně říkáme, kde jsme udělali chybu. Jak to, že to náš syn nevidí? Jak mohl takhle naletět. Děsíme se jediného, že nám za chvíli oznámí, že s ní čeká dítě a to už si ho kolem prstu omotá definitivně.
Zdroj: vlasta.cz