Překvapuje mě, že při osobním setkání mluvíte česky, a ne slovensky. To nás novináře šetříte?
Když dávám rozhovor do českých magazínů, používám češtinu, protože vím, že případné chyby opravíte. Pokud ale mluvím pro vaši televizi či rozhlas, tak to probíhá ve slovenštině. V takovém případě mě totiž nikdo opravovat nemusí, slovenskou gramatiku ovládám dobře. Jinak se přirozeně přizpůsobuju prostředí – s kamarády v Čechách si povídám česky, se slovenskými slovensky a s těmi maďarskými maďarsky.
V jaké životní fázi jsem vás vlastně zastihla? Jak se vám momentálně daří?
Moc hezky, nechci to zakřiknout, ale jsem šťastná a spokojená. Na začátku ledna jsem si udělala takovou menší dovolenou v Čechách, která mě vyloženě nakopla. Přece jenom vánoční svátky člověka zabrzdí a těžko se pak v novém roce rozjíždí… Letos jsem se tomu ale vyhnula a díky těm pár volným dnům jsem bez problémů naskočila do pracovního kolotoče. Teď například natáčím nový film na Slovensku. Ale zatím o něm bohužel nemůžu nic prozradit.
O hercích se říká, že buď leží, nebo běží. Jak se vám daří vyrovnávat se se stresem?
Snažím se velkým stresům nepodléhat. Samozřejmě se starám o to, abych byla v kondici – třeba chodím na procházky a cvičím, ale nejvíc se zaměřuju na svoje myšlení. Jak se říká, všechno máme ve své hlavě. Myšlenka má obrovskou sílu. Zvlášť ta pozitivní. Když se dostanu do situace, kdy toho mám moc, snažím se vnímat přítomnost a myslet jen na to, kde mám být a co mám za úkoly. A když den skončí, čerpám klid z toho, že všechno nějakým způsobem dopadlo, takže není proč se stresovat a děsit dalšího dne. Zároveň mám ale plné pochopení pro všechen ten tlak kolem. Filmové natáčení rozhodně není žádná sranda. Jde o velké peníze a zodpovědnost, a tak se samozřejmě musí plánovat dlouho dopředu. A všechno pak musí klapat jako na drátkách.
Svůj filmový debut – intimní drama o vztahu otce a dcery s názvem Dům – jste natočila v roce 2011. Jak na to vzpomínáte?
Byla to pro mě naprosto zásadní věc – v kariéře i v životě. Předtím jsem dělala pouze studentské snímky, případně nějaké epizodní role, ale tohle byla moje velká filmová premiéra. A hned krásný scénář Zuzany Liové a úžasné obsazení v čele s Miroslavem Krobotem, Taťjanou Medveckou, Mariánem Mitašem nebo Lucií Jaškovou… Hodně mi to dalo nejenom po herecké, ale i lidské stránce. Zuzana tenhle příběh, který vycházel z jejího osobního života, i režírovala, a tudíž přesně věděla, co chce. Skamarádily jsme se a o všem si povídaly. Přirozeně mě vedla a zároveň mi dokázala sdělit i kritiku. Vysvětlila mi, co dělám špatně a jak to napravit. To pro mě byla novinka – při natáčení studentských filmů mi totiž připomínky nikdo neříkal. Na to nebyl čas, a co si budeme povídat, s vedením herců nikdo ze studentů neměl zkušenosti.
Jak vás scenáristka a režisérka Zuzana Liová objevila?
Pokud vím, tehdy probíhal na středních školách velký casting, na kterém hledali vhodný typ. A když ho nenašli, zaměřili se na studentky vysokých škol, které by dokázaly zahrát osmnáctiletou holku. Já v té době studovala Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, bylo mi jedenadvacet a zřejmě jsem splnila Zuzaninu představu o hlavní hrdince Evě, která sní o tom, že po maturitě konečně opustí „vězení dokonalého domova“ a vydá se poznávat jiný svět. Možná to byl osud, možná shoda okolností.
Vzpomínáte si, co se vám honilo hlavou, když jste první den přišla na plac?
Pamatuju se, že mě naprosto šokovalo, že tam stojí dvě obrovské kamery. Musela jsem se s nimi naučit pracovat – někdy hrát jen pohledem, jindy celý tělem a to tak, aby to vypadalo věrohodně. Dům totiž nebyl stylizovaný film, ale velmi syrový. Šlo v něm o upřímnost a autenticitu. Sice jsme hráli svoje role, ale Zuzana po nás chtěla, aby to působilo tak, že spíše existujeme. Prostě odraz života na slovenském venkově. A pro mě osobně velká škola, za kterou jsem dodnes vděčná.
Od té doby jste ušla pořádný kus cesty a natočila spoustu filmů. Když se vidíte na filmovém plátně, jak se vnímáte?
Zvykla jsem si. Vždycky se snažím hrát, jak nejlíp dovedu. A když pak vidím výsledek a ten se mi náhodou nelíbí, už si to dokážu odpustit. Nelynčuju se za to, že jsem mohla být lepší, tvářit se či hýbat jinak. Dřív jsem to samozřejmě řešila, dneska už jsem tolerantnější. K sobě i ostatním. Jak jsem řekla, režisérka mého prvního filmu Zuzka Liová měla jasnou představu a vedla mě pevnou rukou. V dalších letech jsem ale zažila režiséry, kteří na herectví takový důraz nekladli. Nejdřív mě to zaskočilo, ale pak jsem pochopila, že každý filmař je jiný a jinak přemýšlí. S každým novým projektem tak začínám od nuly a každý mi něco dá – herecky, technicky nebo prostě lidsky. Na to kladu velký důraz. Tím pádem si nedělám velkou hlavu z úspěchu ani z neúspěchu.
Hercům se často stává, že skončí v určité škatulce jedné role. Vy to naopak máte hodně barevné. Čím si to vysvětlujete?
Myslím, že je to dané tím, že hraju ve třech zemích a filmoví tvůrci mě v každé z nich vnímají rozdílně. Vy mě znáte hlavně z filmu, případně z televize, ale třeba Slováci mě zažili i na divadelním jevišti – rok jsem byla v angažmá v Jókaiho divadle v Komárně a pak hostovala v Divadle Andreje Bagara v Nitře a ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Takže když mě chce nějaký jejich režisér obsadit, může brát v potaz i to. Ale ono nejde jen o přístup tvůrců, důležité je i vaše vlastní vnímání. Nedávno jsem četla rozhovor s kolegyní Vicou Kerekes, s níž se osobně neznám, ale moc se mi líbí jako herečka. A ona říkala, že ji jednoho dne začalo štvát, jak ji pořád obsazují do rolí sexbomb. A tak je začala odmítat. Výsledkem bylo, že čekala půl roku, než přišla ta správná nabídka, ale dneska už o ni režiséři vědí, že dokáže ztvárnit vážnou roli. Že je daleko víc než sexy tvář a tělo.
I vy jste svým způsobem překvapila, a to rolí v televizním seriálu Místo zločinu České Budějovice. Co vás na postavě drsné kriminalistky bavilo, a co naopak vůbec?
Zase jde o to nastavení hlavy – kdybych si do ní dávala negaci, tak ničemu nepomůžu. Nemůžu říct, že bych k něčemu přistupovala s vyloženou nechutí. Ale trochu jsem bojovala s tím, že v každém díle musela zaznít spousta informací, které nebyly na nic vázané. Šlo o suchá fakta, čísla a údaje související s daným případem a já si je prostě musela nacpat do hlavy. To jsem ještě nezažila, takže to pro mě bylo náročné a měla jsem takovou zvláštní trému, zvlášť, když jsem to musela odříkat v češtině. Jinak to pro mě byl opět velmi zajímavý výlet do jiného světa – zjistila jsem, jak probíhá vyšetřování a co to znamená být členkou „mordparty“. Jak náročná je to práce – psychicky i fyzicky. Poznala jsem nové kolegy, zajímavá místa na jihu Čech a poprvé v životě držela v ruce zbraň.
Co tohle premiérové setkání se střelnou zbraní ve vás zanechalo?
Pokud budu muset před kamerou ještě někdy střílet, už vím jak. Už to pro mě nebude neznámé. Ale jinak fanynka zbraní rozhodně nejsem. S Leošem Nohou, který v seriálu hraje mého kolegu, jsme se shodli, že jsme pacifisti. Že se nám nelíbí na někoho mířit. Natož zmáčknout kohoutek… Na druhou stranu chápu lidi, kteří se ve svém volném čase chodí na střelnici odreagovat. Dostanou se do určitého klidu, ve kterém se soustředí na jeden bod a vypnou hlavu. Je to pro ně relaxace. Já jsem si ale jistá, že mezi ně nikdy patřit nebudu. Střílení není nic pro mě.
Naopak vaší letitou láskou je hra na klavír. Kdo vás k tomu přivedl?
Moje máma, která si vždycky přála, abychom ji se sestrou následovaly – sama hraje celý život a s obrovským nadšením. U sestry, která na to neměla dost trpělivosti, se jí to nevyplnilo, ale u mě ano. Nejdřív mě učila sama a pak jsem začala chodit do lidové školy umění a jezdit na různé soutěže. Dokonce jsem pár z nich vyhrála… Když jsem pak na gymplu řešila, kam dál, zjistila jsem, že když půjdu na konzervatoř, vyhnu se matematice, fyzice a chemii. To byla moje hlavní motivace. Hudbu jsem milovala, ale o kariéře profesionálního muzikanta jsem neuvažovala. Jen jsem se chtěla zbavit otravných předmětů a věnovat se něčemu, co mi dává nějaký smysl.
A jak se to stalo, že jste pak hudbu vyměnila za herectví?
To se tak nějak přirozeně vyvinulo. Sama u klavíru jsem každý den trávila dlouhé hodiny, což mi časem začalo vadit. A tak jsem hledala nějaké rozptýlení – chodila jsem do divadel a trávila čas se spolužáky z hudebně dramatického oboru. Jednoho dne jsem si uvědomila, že mě jejich svět prostě baví víc a že bych mohla zkusit přijímačky na herectví – i k němu jsem měla blízko, protože jsem jako dítě jezdila na divadelní tábory a recitovala. No a dopadlo to tak, že mě vzali. Na klavír jsem ale úplně nezanevřela – když mám čas, hraju si pro radost. Moje technika samozřejmě už není tak dobrá jako kdysi, ale takhle mi to stačí.
A co kdyby se objevila filmová či televizní nabídka zahrát si klavíristku?
Tak bych se do toho samozřejmě opřela. Teď ale takovou motivaci nemám, a tak si jen tak brnkám. Někdy půl hodiny, jindy hodinu. Prostě jak mám čas a náladu.
A vyhledáváte hudbu i jinak? Relaxujete při ní?
Určitě. Mám ráda nejenom tu vážnou, ale i world music, folklór, maďarskou cikánskou hudbu… Nejčastěji si ji pouštím, když řídím auto. Zlepšuje mi to náladu a nabíjí energií.
Divadlo, tedy hraní před živým publikem, vám nechybí?
Nechybí a jsem ráda, protože se mi nahrnula spousta filmové práce. Ale uvidíme, co přinese budoucnost – třeba to za pár let bude jinak a já zatoužím po stálém angažmá. Po tom mít vlastní šatnu, pevné vztahy, určitou pracovní stabilitu…
Jak se říká, člověk má v životě jedinou jistotu: nic není jisté a všechno se neustále mění. Vy jste se nedávno provdala, a navíc i přestěhovala do Prahy. Jak se vám tu líbí?
Z Prahy jsem nadšená a vždycky jsem byla. Už před lety jsem uvažovala tom, že bych si tu pořídila nějakou základnu. Je fajn, že se to nakonec stalo, a navíc naprosto přirozeně, shodou okolností. Mít zázemí, kde vás navíc někdo čeká, je skvělé. Máte domov, a navíc se cítíte milovaná a v bezpečí. K někomu patříte… Co víc bych si mohla přát.
Snila jste jako malá o svatbě?
Ani ne, nechávala jsem všemu volný průběh. I dnes bych si dokázala představit, že bych nebyla vdaná. Ale přišla nabídka, která mě mimochodem příjemně překvapila, a já řekla ano. Jednak se s mým mužem máme rádi a jednak jsme dali najevo celému světu, že patříme k sobě. To ovšem neznamená, že bych odsuzovala lidi, kteří spolu žijí takzvaně na hromádce. Ať si každý dělá, co chce. Hlavně, ať je spokojený. Navíc v dnešní době existují různé formy vztahů a je nesmyslné je porovnávat. Jediné, co si fakt nedokážu představit, je, že bych někoho o ruku žádala já. V tomhle směru jsem asi konzervativní.
Zásnuby i srpnovou svatbu se vám podařilo utajit. To byl záměr?
Ano a moje iniciativa. Nejsem typ, který rád sdílí svoje soukromí. Necítím to tak a není mi to vlastní. Kdybych si nevzala manželovo příjmení, veřejnost by žádnou změnu nezaznamenala.
Váš manžel Miloslav Pecháček je kameraman. Potkali jste se při práci?
Ano, točili jsme spolu jeden krátký film. A předtím nás ale seznámil jeden náš společný kamarád. To, že jsme ze stejné branže, ale nebylo důležité. Hlavní pro mě byla a je naše láska a pak to, že mě můj muž mě vidí takovou, jaká jsem. A nechce mě měnit. Navíc má skvělý smysl pro humor a nebere se vážně. To mi opravdu imponuje.
JUDIT PECHÁČEK (34)
- Dcera moderátorky a novinářky Ágnes Bárdos a politika Gyula Bárdose se narodila v Bratislavě. Čtyři roky studovala na konzervatoři hru na klavír a poté přestoupila na VŠMU na herectví.
- Rok byla v angažmá v Jókaiho divadle v Komárně a pak hostovala v Divadle Andreje Bagara v Nitře a ve Slovenském národním divadle v Bratislavě.
- Před kamerou se poprvé objevila v roce 2011 ve snímku režisérky Zuzany Liové s názvem Dům. Dnes má na kontě celou řadu filmů (např. Piargy, Plastic Symphony, Poslední závod, Fair Play, Chata na prodej).
- Známe ji i z televizních seriálů jako Místo zločinu České Budějovice, Herec, Bohéma nebo Svět pod hlavou.
- S manželem, kameramanem Miloslavem Pecháčkem, žije v Praze.
Zdroj: časopis Vlasta
