Zavřu oči. Zasním se. Už slyším příjemné šumění v dálce, takové, jaké umí vyvolat jen moře. Na očních víčkách cítím teplo letního slunce na pláži a vlasy mi čechrá přímořský vánek. Dovolená! Pár volných dní, ať už někde u oceánu, nebo v horách, se stanem v českém kempu, v lázeňském městečku, nebo pod širákem v lese. Nápadů mám milion. Jenže mi chybí parťák, takže to zase vypadá na týden doma s knihou, seriály, občasnými výpravami na koupaliště za městem a snad i jedním posezením nad vínem s kamarádkou. Jenže takhle to vůbec vypadat nemusí. Nevadí, že vám chybí partner, nebo ho máte, ale rozhodně po žádném moři netouží a jeho ideální představa dovolené spočívá v tom, že si v klidu nařeže dost dřeva na zimu, opraví okapy a po večerech zajde sledovat fotbal na růžek. Nevadí, že s vámi vaše nadšení z možné dovolené nesdílejí ani kamarádky, protože buď jedou se svými aktivnějšími partnery, nebo dělají kariéru a nemají čas, popřípadě pomáhají svým dětem s vnoučaty. Vyrazit můžete přece i sama. A nemyslete si, není to nic zvláštního. Počet sólo dovolenkářů roste, a dokonce i některé cestovní kanceláře jim uzpůsobují svou nabídku. Jiní turistické agentury ani nepotřebují a vyrážejí na vlastní pěst.
„Jezdím ráda sama už dlouho a byla jsem na řadě míst,“ vypráví třiačtyřicetiletá Iveta, která pochází ze severu Moravy, ale řadu let žije v Praze. „Navštívila jsem třeba Lisabon, Athény, Berlín, protože ráda jezdím do evropských metropolí. Vždy si na týden zamluvím nějaký hotel a pak si město užívám ve svém tempu,“ popisuje své cestovatelské zkušenosti s tím, že k sólo cestování se dostala díky pracovním cestám, při nichž si uvědomila, že je příjemné cestovat sama a že to ve světě není nic neobvyklého. Právě v nastavení svého rytmu spatřuje jednu z největších výhod solitérního cestování – člověk těch pár dní volna může uzpůsobit zcela podle svého. „Nejsem pod tlakem, když ten druhý chce třeba něco jiného, a pak musíme hledat kompromisy. Někdo toho chce co nejvíc vidět, já si naopak raději sednu do kavárny a nasávám atmosféru nového místa nebo se jen tak toulám,“ vysvětluje. „A někdy mám chuť prostě s nikým nebýt, chci vypnout a neřešit nic než samotnou cestu, případně si ujasnit osobní věci,“ říká a dodává, že mnozí se mylně domnívají, že když člověk vyrazí na dovolenou sám, je nezbytně celou dobu sám. Podle Ivety to tak nemusí být, ba právě naopak. Sólo cestovatel se snáze seznámí s ostatními, ať už dalšími turisty, nebo místními obyvateli. Pokud naopak jede v páru nebo ve skupině, tak se ti lidé mají tendenci bavit spíše mezi sebou a nerozhlížejí se tolik kolem sebe. „Můžete se dát s někým do řeči třeba ve frontě na nějakou památku a potom zajít na kafe nebo na oběd. Člověk mnohem více komunikuje a opravdu poznává danou zemi, je to obohacující,“ vypráví Iveta, která v minulosti prožila řadu let v Londýně.
Projít si rady cestovatelů
Kromě evropských metropolí, které považuje za velmi přívětivé pro sólo cestovatele už proto, že jsme v Evropské unii a takřka všude jsou ambasády a zastoupení, se ráda podívá i mnohem dál. Záleží na pocitu bezpečí, zvyklostech a kultuře v dané zemi, takže někdy raději jede také v páru nebo v partě. Sama vyrazila třeba do jihovýchodní Asie. „Předně ji mám velmi ráda, líbí se mi tamní rytmus života, mám k ní blízko, a pak je tady příjemný bonus, že tamní země jsou v podstatě bezpečné,“ popisuje při vzpomínání na 14denní dovolenou v Laosu. Tehdy odletěla do thajského Bangkoku, odkud se vydala vlakem do Vientiane, laoského hlavního města, a následně do Luang Prabangu.
Důležité je, podívat se na rady a doporučení pro cestovatele v dané zemi. Ty jsou buď na internetových cestovatelských portálech, nebo na stránkách ambasád. „Třeba v Laosu si vzpomínám, že psali, aby si člověk dával pozor na policisty v civilu, kteří vám mohou zkoušet prodat drogy, což se v zemi mimořádně trestá. Toho jsem se ale nebála, protože to se mě netýká,“ vypráví a vzpomíná, že právě v Laosu narazila při různých příležitostech na bezva lidi. Kupříkladu během jednodenního výletu lodí po řece Mekong. Byl tam mladší německý pár, starší japonský pár a jeden cestovatel z Velké Británie. Ten si také všiml, že Iveta po jednom z přistání trochu váhá se vstupem na polorozbité dřevěné molo, z části ponořené v řece. „Bála jsem se, že zahučím přímo do Mekongu, on hned přišel, zeptal se, jestli může pomoci, a pomohl mi to vratké molo přejít,“ říká s tím, že právě díky takovým okamžikům se na cestě necítí nikdy sama a vyloženě ji to baví. Stejně ráda ale jezdí i na dovolené s kamarády. „Vždy je to o nastavení, když jedu s kámoškou, sdílíme to, a ty dovolené jsou zase úplně jiné,“ říká s tím, že takto jela třeba do marocké Marrákeše. Když přemýšlí o možných negativních aspektech sólo cestování, dlouho nemůže na žádný přijít. „Nic mě nenapadá, snad jen, že když je vám třeba zle – a já měla zrovna v Laosu několikadenní virózu, tak vám nikdo na pokoj nedonese třeba pitnou vodu a vitaminy,“ uzavírá s tím, že ji čím dál víc láká mimo jiné pouť do Santiaga de Compostely, na které by člověk už z podstaty věci měl být hlavně sám se sebou.
Naopak šedesátiletá Helena, vášnivá cestovatelka, se sólo cestování brání. „Já ani nevím proč, ale nejvíc mi vadí pocit, že by na mě lidé divně koukali, což přitom v dalších oblastech svého života vůbec neřeším,“ popisuje Helena, která miluje aktivní dovolené, především v horách. „Takže si vždy seženu nějaké parťáky nebo kamarádku a přesvědčím je, že se mnou musejí jet, že to bude skvělá dovolená, a většinou je,“ směje se. Přesto je někdy trochu unavující shánět spolucestovatele, i proto před pár lety zkusila vyrazit do svých oblíbených hor s cestovkou. Tomu se do té doby hodně bránila. „Bylo to pro mě něco úplně nového, protože mám hory prochozené po vlastní ose, jezdila jsem roky se svými dnes už dospělými dětmi nebo s partou kamarádů a většinou jsem výpravu vedla, tak jsem se trochu bála jet s organizovaným zájezdem,“ popisuje. Nakonec ji ale takové putování mile překvapilo, byť o tamních horách toho tehdy věděla daleko víc než jejich průvodce. Ten si toho ale také všiml a domluvil jí schůzku s vedením cestovky. A dneska už Helena jezdí jako průvodce sama. „Spojila jsem oblíbené s ještě oblíbenějším,“ říká někdejší učitelka a dodává, že ačkoli v partě či se synem procestovala Jižní Ameriku, Indii i část Afriky a většinou vše zorganizovala a naplánovala sama, tak sólo cesta ji přece jen vůbec neláká. „Co není, může být, ale moc to nevidím,“ říká upřímně.
Romana by zase klidně jela sama. Nevadí jí samota, má ale jiný problém. „Nedokážu naplánovat vůbec nic,“ svěřuje se sedmačtyřicetiletá úřednice. „Mám problém vymyslet, kde se sejdu s kamarádkou na oběd, natož promyslet nákup letenky a objednání hotelu, takové logistické uvažování jde bohužel úplně mimo mě,“ říká smutně, protože by se ráda někam vypravila. Navíc neumí moc dobře žádný jazyk, protože „jsem stará škola, před revolucí jsme se učili jen rusky, a ani to už bych nezvládla, ostatně ani bych rusky mluvit nechtěla“. Poslední dobou proto přemýšlí o single dovolené s cestovkou. Nabídka takových služeb roste a dnešní samotný dovolenkář se už mnohdy nemusí obávat „nespravedlnosti“, na niž si stěžovali například solitéři z úspěšného románu Účastníci zájezdu. A to, že i samotný turista je znevýhodněn, musí platit pokoj za dva nebo čekat, jaký stůl na něj zbude u jídla. Kdepak, dnes mnohé cestovky vyloženě k single dovoleným vybízejí nebo nabízejí přímo i seznamovací dovolené. Tam se však lidé, kteří sedí u vedlejšího stolu, zřejmě opravdu po očku – záměrně – sledují, jinak naprostá většina lidí, kteří cestují sami, říkají, že žádné „pohledy ostatních“ nezaznamenávají. I proto, že solitérně cestuje překvapivě velký počet lidí. Ostatně sami si řekněte, zda v kavárně pozorujete, kdo je sám a kdo ne.
Pravda je, že v cizině se možná někdy rozhlédnete, ale proto, abyste se s někým dali do řeči. Tyto drobné konverzace si naprostá většina cestovatelů na sólo cestování pochvaluje nejvíc, vedle důkladnějšího poznání vybrané země. Trefně to komentuje Iveta slovy: „Na sólo cestování je nejlepší, že když chceš být sama, tak jsi, ale když nechceš, tak být nemusíš. Vždy najdeš někoho zajímavého na popovídání.“
Anketa: Jeli jste nebo uvažujete, že byste někdy jeli na dovolenou sami?
Daniela
Sama jezdím občas i ráda, ale jen po čechách. Ven radši jen s někým, kdo je jazykově lépe vybaven, než jsem já. Už se těším na příští rok, kdy pojedu s kamarádkou na madeiru.
Kateřina
Sama bych nejela. Naplánovat bych to zvládla, ale asi by mě to netěšilo. Byla jsem sama měsíc ve francii, sice ne na dovolené, ale na studijní stáži, a nebylo to nic, co bych chtěla opakovat. Jsem introvertka a je pro mě obtížné s někým se seznámit. Potřebuji někoho blízkého, s kým mohu zážitky sdílet.
Karel
Mám partnerku, tak jezdím s ní. Kdybych ale byl sám, určitě by mi sólo cestování nevadilo. Upřímně, občas o tom docela sním. Vyrazit sám, poznávat nová místa, bavit se s lidmi.
Jana
Byla jsem dvakrát sama, jednou v Anglii a podruhé ve Španělsku. Vždy jsem ale poblíž měla záchytný bod – kamarády, co tam pracovali a večer se s nimi dalo vyrazit ven. Vždy to bylo super.
Renata
Jednou jsem byla sama s cestovkou a bylo to naprosto skvělé. Seznámila jsem se s lidmi, tak jsem měla s kým promluvit, ale myslím, že by mě to těšilo, i kdyby se tam se mnou nikdo nebavil.
Milada
Loni jsem byla sama na šumavě, bylo to skvělé. Jedna z nejlepších dovolených, které jsem kdy zažila. Byla jsem svým pánem, žádné domlouvání, ohlížení se na někoho, mohla jsem dělat, co jsem chtěla. Samotnou by mě to asi nenapadlo, ale rozešli jsme se přítelem, s nímž jsme si pobyt zamluvili. Dneska už zase jezdím v páru, ale na tuhle šumavu nikdy nezapomenu a třeba to jednou zopakuji.
Anna
Mně se to dvakrát stalo v Asii. Jednou jsem jela na výlet z Číny do Vietnamu se dvěma spolužačkami, jenže ta jedna pořád mluvila, už se to nedalo vydržet, tak jsem se oddělila. Cestou jsem potkala jednu Švýcarku, která taky cestovala sama, tak jsme pár dní pokračovaly spolu, než jsem musela zpět na sever. A podruhé se mi to stalo v Pekingu, také omylem, ale tam mi to příjemné nebylo. Tam to bylo na jedince až moc velké.
Magdalena
Nebyla jsem nikdy sama ani v kině nebo na koncertě. Potřebuji k sobě aspoň jednu bytost, která se mnou sdílí zážitky a pocity. Možná to někdy zkusím, abych se soustředila jenom sama na sebe. Bude to takový můj osobní experiment.
Míša
Jela jsem sama do francouzského Nice. Prostě se mi chtělo, miluji to tam a nechtěla jsem se rozčilovat s někým jiným (a stejně nikdo nemohl). I když popravdě, měla jsem tam trochu domluvené rande, které nedopadlo. Cesta ale byla skvělá.
ZDROJ: časopis Vlasta