Talentovaný herec se narodil ve Zlíně v roce 1931, ale dětství moc veselé neměl. Matka nebyla po válečném bombardování psychicky v pořádku, takže až do konce života pobývala v léčebně, otec zemřel na rakovinu žaludku. V té době ho zajímal sport a především fotbal, dokonce byl členem házenkářského týmu. Zuby nehty vydržel na učilišti a získal výuční list zámečníka, ale už tehdy věděl, že tím se živit nechce. Zatnul zuby, dokončil si maturitu a přihlásil se na DAMU. Přijali ho hned napoprvé.

Talentovaný, ale líný

Jak píše ve své knize Robert Rohál Mistři malých rolí, tehdy s ním studovali budoucí herecké hvězdy, jako například Luděk Munzar či Jiřina Bohdalová. Bohužel po pěti semestrech ho ze školy vyloučili. Příčinou prý byl neúspěšný opakovaný reparát z marxismu-leninismu, ovšem jiné zdroje tvrdí, že důvodem spíše bylo „flákání“. Průšvihů měl prý na svém kontě také dost. Jemu to ale moc nevadilo, shodou okolností dostal místo herce v Armádním uměleckém souboru.

Čtěte také

Jiří Vala měl charisma, sex appeal a talent.

Čtěte také

Jiří Vala: Jeho milenkou byla i Jiřina Švorcová, přebrala jí ho Jiřina Jirásková

Během působení v armádním souboru se stihl také oženit se starší Věrou ze Zlína, které již měla dvě dcery z předchozího manželství. Libíček je ale miloval jako vlastní. Po návratu ze služby získal angažmá ve Vesnickém divadle, s nímž jezdil na zájezdová představení. Podle Roberta Rohála rozhodně nešlo o nějaké druhořadé divadlo, kde hráli druhořadí herce. Naopak v něm bylo hodně umělců, kteří z politických důvodů nesměli hrát na velkých scénách. Byla to tedy dobrá škola, v níž nasbíral spoustu zkušeností.

Miláček diváků 

V roce 1959 získal angažmá v Divadle pracujících v Gottwaldově. Konečně byl zase doma, a hlavně měl soubor dobré jméno. Právě tady naplno ukázal, co v něm je. A rozhodně to nebyly jen komické role, v nichž exceloval. Filmový publicistka Tomáš Hoffman o něm napsal, že obdivuhodné výkony podával i v dramatických rolích. Netrvalo dlouho, a stal se miláčkem publika. Přestože se mu dařilo, po čtyřech letech odešel do Prahy do Divadla Na zábradlí. Důvodů bylo víc – cítil, že potřebuje změnu a lákala ho spolupráce s Janem Grossmanem.

V Divadle Na zábradlí získával role, které ho posouvaly herecky výše. Jeho životní rolí se stal Král ubu, kterou ocenili i diváci v zahraničí. Skvělý byl i v inscenacích Zahradní slavnost, Proces, Čekání na Godota. To byla šedesátá léta, která pro něj znamenal úspěch i ve filmu.

Čtěte také

Slávka Budínová excelovala v divadle, ve filmu i televizi.

Čtěte také

Slávka Budínová: Energická, nepřehlédnutelná a vášnivá. Zemřela v osamění

Klamal tělem

Stal se oblíbencem režisérů Václava Vorlíčka, Oldřicha Lipského či Zdeňka Podskalského, a dodnes můžeme obdivovat jeho herecký koncert. A přestože to byly převážně malé role, byly nezapomenutelné. Jeho baculatost ho předurčovala ke komediálním postavám, ale vědělo se o něm, že klame tělem. Působil sice hřmotně, ale byl fyzicky nesmírně mrštný. I se svou váhou dokázal přeskočit židli snožmo, nebo udělat čtyři hvězdy.

Z jeho filmografie stojí určitě za zmínku komedie Kdo chce zabít Jessii (1966), Ženu ani květinou neuhodíš (1966), Svatba jako řemen (1967), Zločin v šantánu (1968), Světáci (1969). V sedmdesátých letech se objevil v hezkých rolí, například v komedii Dívka na koštěti (1971), Slaměný klobouk (1971), Šest medvědů s Cibulkou (1972) či Smrt si vybírá (1972), kde hrál kriminalistu.

Čtěte také

Talentovaná herečka Švorcová byla především komunistická aktivistka.

Čtěte také

Jiřině Švorcové přebrala Jiřího Valu její kolegyně Jiřina Jirásková

Rodinný typ

Po roce 1968 se bohužel stal Jan Grossman nepohodlným a soubor se rozpadl. Od té doby hrál Libíček v Městských divadlech pražských, kde působil až do své smrti. Herec byl rodinný typ a nikdy neměl hvězdné manýry. Miloval rodinnou pohodu a nikdy si neodepřel dobré jídlo, kterému dokázal věnovat veškerý svůj čas. Měl rád i pivo a dokázal jich klidně vypít i deset! Když měl volno, relaxoval buď krátkými pěšími túrami, nebo procházkami po lese. Jednak proto, že tam nacházel klid a ticho, a také proto, že byl vášnivý houbař.

Strach z bílých plášťů

Přestože měl spokojené manželství a vyženěné dcery miloval, uvnitř byl smutným klaunem. Trpěl pocity méněcennosti ze své hmotnosti, ale nedokázal se přestat přejídat. Měl panický strach z lékařů a svým přátelům a blízkým říkal, že mu pomůže příroda. Přitom měl už vážné urologické problémy. Není divu, že jeho zdraví bylo jako tikající bomba. To se naplno projevilo v roce 1974, kdy začal točit s Václavem Vorlíčkem komedii Jak utopit dr. Mráčka.

Čtěte také

Theodor Pištěk byl král vedlejších rolí.

Čtěte také

Theodor Pištěk: Král tatínků, manželů a strýčků drží rekord v natočených filmech

Urologické potíže se stupňovaly, během natáčení ho odvezli i do nemocnice, ale on se zase rychle vrátil na plac, aby neohrozil natáčení, a hlavně aby se vyhnul bílým plášťům. 24. května 1974 se mu znova udělalo špatně a tentokrát už ho jeho tělo zradilo. Zemřel přímo před očima svých kolegů Vladimíra Menšíka a Jaromíra Hanzlíka. Přestože trpěl pravděpodobně zanedbanou cukrovkou, příčinou úmrtí byly dva infarkty, které prodělal krátce po sobě. Český Hardy, jak se mu v té době přezdívalo, zemřel v pouhých dvaačtyřiceti letech. A dodnes platí slova režiséra Podskalského, který o Libíčkovi řekl, že to byl herec, za kterého stále není náhrada.

 

Použitá literatura: Jan Rohál, Mistři malých rolí, Nakladatelství XYZ, 2005

Čtěte také

Charismatický rebel s hlasem, který dojímal

Čtěte také

Jiří Schelinger: Rocker s citlivou duší tragicky zemřel těsně po oslavě třicátin