Ještě tak sedm osm let, počítám, a dokážeme si s mojí bývalou manželkou odpustit, co jsme si. Lépe řečeno ona mi to dokáže odpustit, vnímám, že všechno je na dobré cestě, a nakonec můžeme být zas kamarádi. Chceme to oba, kvůli dětem. Máme je ve střídavé péči, i když ona dělala všechno, co mohla, aby tomu zabránila. Snad už teď věří, že se snažím se sebou pracovat, je to tři roky a děti to dávají dobře. Myslím. Se synem se snažím vycházet co nejlíp, i když konflikty mezi námi byly taky hluboké. Teď už vidím, co jsem prováděl, a snažím se s tím pracovat. Chodím na mentální koučink, to by podle mě prospělo spoustě chlapů. Dostal jsem tam jako první tuhle radu: „Jestli máš chuť se s někým pohádat nebo někoho seřvat, odlož to o den.“ Je to k nezaplacení. Za ten den se skoro vždycky ukáže, že ta věc za hádku nestála. Ukáže se to obvykle už za deset minut. Taky mi řekli: „Jestli máš chuť se s někým pohádat, je to obvykle nějaký tvůj vnitřní problém, ne jeho.“ Na to se snažím vzpomenout pokaždé, když chci za něco houknout na kluka. Je mu třináct, ale nejsou s ním vlastně žádné problémy. Ty mám já. Třeba přijdu domů a naštve mě, že na chodbě nechal rozsvíceno, když je v pokoji. Jasně že má šetřit, ale dřív bych ho seřval. Teď si dokážu říct: „Ty vole, kluk je doma, tak k domovu prostě patří teplo a světlo. To jsou nějaký tvoje stresový pocity, že je elektrika drahá.“ A pak mu dokážu říct normálně klidným hlasem: „Hele, Adame, nezapomínej zhasínat.“

Související články

Když se na sebe dívám zpětně, chápu, že se se mnou nedalo žít. Kamila, bývalá žena, o mně mluvila u soudu hrozně, teda mně to tak přišlo, myslel jsem, že vzteky uškrtím ji a její advokátku taky. Jenže když to vidím z dnešního pohledu, vůbec nelhala, akorát se to blbě poslouchalo. A hlavně jsem tehdy vůbec nebyl schopný vnímat, jak to myslí. Můj advokát mi tehdy poradil, abych se přihlásil na nějaký terapie, abych měl šanci na střídavku. Poradil mi, kam jít, sám tam totiž chodil. Když tam chodil chlap, kterému jsem věřil, šel jsem taky. Bál jsem se, že se tam budu muset s někým objímat nebo tančit při bubnech, ale nic takového to nebylo. Vlastně jsme jenom mluvili a nebolelo to. Teprve pozdějc to bolet začalo, když jsme mluvili o tom, co se děje v mém manželství.

Související články

„Kamila mě strašně štve, dělá všechno mně naschvál.“ To byly moje hlavní věty a hlavní spouštěč všech mých pocitů, ze kterých vznikaly naše každodenní konflikty a hádky. Někdy jsme se jen hádali a jindy spolu dva týdny nemluvili. Byl jsem permanentně nas... Vzteky bez sebe z toho, co mi Kamila a děti dělají. Vůbec jsem nepochyboval o tom, že naschvál. Měli jsme někam odjet a děti onemocněly? Můj mozek se už nedokázal zbavit přesvědčení, že to Kamila udělala schválně. Nevím jak, ale určitě. „Proč by to dělala?“ Na tuhle koučovu otázku jsem měl hotovou odpověď: „Aby popřela moji autoritu!“ A on: vy potřebujete mít něco, čemu říkáte autorita? Tak na tuhle otázku jsem už odpověď neměl. Ano, potřeboval jsem, abych měl autoritu, ale teprve tam mi došlo, že v mé představě to znamená, že mě mají všichni poslouchat a pořád musí být po mém. Že když nastane jakákoli odchylka od mého plánu, neskutečně mě to rozčílí, protože to znamená, že po mém není.

Potřeboval jsem být pán tvorstva a rodina mě měla poslouchat, i kdybych říkal blbosti. „Kamila mě ale poslouchat nechtěla.“ Teprve tehdy jsem pochopil, jak jsem na ni byl hnusný. Myslel jsem, když jsem si ji bral, že si tím kupuju osobu, která bude pořád říkat ano. Nelíbilo se mi, když chtěla o víkendu dělat něco jiného než já, když chtěla jít brzy po dětech do zaměstnání, když nebyla nadšená ze stejného jídla jako já. „To všechno mě přivádělo k šílenství.“ Kouč se ptal proč, a já na to nemohl přijít. Pak jsem to pochopil: „Protože můj táta je úplně stejný.“

Nerozuměl jsem tomu. Nechtěl jsem přece být jako můj otec, nenáviděl jsem to. Jenže to, že nechceme být jako rodiče, ještě nic neznamená. Lidská duše má různé cesty. Jednu podivnou mi vyprávěl kamarád, kterého jsem potkal na skupinové terapii, kam jsem pak chodil. Žena se s ním rozvedla, protože bil děti páskem, když něco provedly. On to považoval za běžnou výchovnou metodu, která dokazuje otcovský zájem. Postupně ale pochopil, jaký je to nesmysl a kde se vzal. „Můj otec od náš odešel, když jsem byl úplně malý,“ vyprávěl. „A když jsme pak s kamarádama něco provedli, kluci mi říkali, že jim tátové doma nařezali. Já jim strašně záviděl, že jim nařezali, protože to znamenalo, že mají tátu. Tak jsem si myslel, že to, že dětem nařežu, je symbol toho, že tady pro ně jsem.“ Stálo ho to manželství a dobrý vztah se syny.

Nedělám si iluze, že bysme se k sobě s ženou mohli vrátit, řekl bych, že jsem ji za ty roky, co jsme spolu byli a co se mi snažila v pláči vysvětlit, že se chovám jako magor, totálně znechutil. Snažím se dělat, co můžu, abych byl v pohodě s dětma, a myslím, že to se mi fakt daří. Někdy do mě vrtá můj otec, že jsem všecko zkazil, že jsem Kamile neměl nechávat po rozvodu byt a měl jsem se s ní soudit do aleluja. Asi by se divil, kdybych mu řekl, že to všecko se stalo kvůli němu, že to on mi nasadil do hlavy představy, jak se má chovat chlap, které jsou úplně mimo.

Jenže k čemu by to bylo? Někdy se ptám mámy, jak to, že s ním pořád je, když je vlastně tyran. „My jsme jiná generace, my jsme byli vychovávaní jinak. A taky co bych už teď, na stará kolena, kde hledala za štěstí. Vždyť já za ty roky už vím, jak na něj,“ odpovídá pořád stejně. Vždycky si našla cestičku, jak udělat své, co chtěla. Ale Kamila cestičky nehledala, nestála ve vztahu o přetvářku. Moc bych ji chtěl zpátky, byla fér a milá a starostlivá. Bylo mi s ní dobře. Nevím, co jsem jí to pořád vytýkal, čím mě tak štvala, co jsem to měl za myšlenky. Ona pořád nikoho nemá, ptal jsem se dětí, a koneckonců bych to asi poznal. Potkáváme se každý týden, když si předáváme děti. Taky kvůli nim bydlím blízko, aby chodily pořád do stejné školy. Nejradši bych se vrátil do našeho starého bytu a žil s nimi, jako by se nikdy nic nestalo.

Možná časem najdu jinou, ale kdybych si mohl vybrat, chtěl bych zpátky svůj život, než jsem ho pokazil.

ZDROJ: časopis Vlasta