Odborníci mají jasno. Vědecky se sice nedá přesně určit, do jaké míry nás naše geny ovlivňují, ale obecně lze říct, že jejich vliv na lidské chování, schopnosti a dovednosti činí přibližně 60 procent. Genetika nás tedy ovlivňuje velmi významně.

Pokud se tedy ptáte, jestli fakt existují „tlusté geny“, díky kterým prostě nikdy nezhubnete na stehnech, nebo nakolik jsou důležité geny ve výchově, odpověď je jasná. Ano, tyhle a spoustu dalších genů dostáváme od našich rodičů a předků jako dárek. Někdy chtěný, jindy nechtěný. Některé charakteristiky člověka určují geny jednoznačně, například barvu očí, krevní skupinu nebo třeba Downův syndrom. S tím se narodíme a prostředím se to nedá ovlivnit.

Naopak třeba to, jakou řečí mluvíme, je určeno pouze prostředím, ve kterém vyrůstáme. Miminka se nerodí s genetickou predispozicí k češtině nebo maďarštině, rodí se pouze s předpoklady k osvojení si řeči. Až na prostředí záleží, která řeč to bude.

Čtěte také

Ženy potřebují více spánku než muži, přitom ale častěji trpí nespavostí

Čtěte také

Kdo z rodiny spí nejhůř? Odpověď vás překvapí!

Co Gregor netušil

V polovině 19. století na zahradě jednoho brněnského kláštera začal Gregor Mendel zkoumat barvu a tvar květů, lusků a lodyh hrachu u vybraných odrůd. Tím založil odvětví takzvané klasické genetiky, která se zabývá mechanismy děděnými na úrovni chromozomů. Tehdy sice ani ve snu netušil, že jednou budou jeho následovníci používat termín chromozomy a geny, správně však pochopil, že v dědičné informaci každého hrášku jsou dvě jednotky – jedna z nich pochází z „mateřské“ rostliny, ta druhá z „otcovské“. Podle Mendelových zákonů se dědí nejen to, jakou barvu očí či vlasů bude mít vaše dítě, ale i lidské vlastnosti. V lékařství jsou důležité především ty geny, které vedou k výskytu nemocí. Mechanismy dědění jsou složité a bylo by snadné tvrdit, že se můžeme zvysoka vykašlat na naše předky, a naopak říkat, že důležitější je výchova.

Ignorovat vliv našich předků a dědičnosti ovšem nelze. Ostatně, to je podstatou epigenetiky, oboru, který se zabývá otázkou, jak buňky uchovávají dědičnou informaci mimo DNA a jak ji předávají dceřiným buňkám. Co to znamená v překladu do jazyka smrtelníků? Že kromě genetické informace můžeme dědit i vlivy prostředí! Před pár lety nepředstavitelné a spíše spadající do fantasy literatury.

Čtěte také

Květ černého bezu

Čtěte také

Na alergii zkuste byliny, pomůže květ z černého bezu

Špatné vzpomínky či trauma?

I to zřejmě můžeme zdědit. Zdá se neuvěřitelné, že bychom kromě barvy očí či hudebního talentu mohli zdědit i něco tak nepříjemného, jako jsou traumatické zážitky či vzpomínky našich prapředků. Zdá se vám to jako nesmysl? Studie odborníků z newyorské lékařské fakulty, která byla publikována v časopise Biological Psychiatry, dokazuje, že kromě genů, které jsme zdědili od rodičů, můžeme zřejmě dostat i něco „navíc“. Třeba traumatický zážitek.

Čtěte také

Čtěte také

Stres? Zkuste mu předcházet nebo alespoň minimalizovat jeho následky

To potvrzuje i genetička Lucie Benešová z výzkumného ústavu GENOMAC. „Pokud jde o přenos vzpomínek, tedy negenetickou dědičnost, je situace složitější. Před časem se začaly objevovat vědecké práce, které ukázaly, jak určitý (většinou traumatický) zážitek, který prožili rodiče, může být přenesen na jejich potomky. Všechny experimenty však byly prováděny na zvířecích modelech a u lidí se tento fenomén dokazoval pouze statisticky a retrospektivně, například zvýšeným výskytem psychologických poruch u potomků obětí holocaustu. Předpokládá se, že tuto dědičnost způsobují jednak epigenetické faktory, ale taky mikrobiální složky či biomolekuly (hormony apod.), které jsou přenášeny rodičovskou buňkou. Ovšem jak se tyto faktory během rodičovského života zařazují do jejich pohlavních buněk a zda a jakým způsobem dochází k jejich přenosu do embrya, zatím objasněno nebylo.“

Některé studie poukázaly například i na to, že dcery matek, které zažily v těhotenství hladomor, mají zvýšené riziko, že se u nich rozvine schizofrenie. Jakým způsobem ale k přenosu spínačů genů na další generace dochází, zatím známo není. Někteří odborníci se domnívají, že na to, zda bude nějaký gen zapnutý, či vypnutý, může mít velký vliv stresový hormon. Výzkumy provedené na myších prokázaly vliv mazlení mláďat s rodiči na fungování genu pro stresové receptory v mozku. Čím více mazlení, tím větší produkce receptorů, které pomáhají dobře tlumit stres.

Alkoholismus či štěstí

Bylo by asi velmi pohodlné svádět všechno, co se nám v životě děje, na naše rodiče či prarodiče. A možná i na naše neandertálské předky. Mimochodem, to s těmi neandertálskými geny není žádná pohádka pro dospělé. Nedávné studie ukázaly, že některé z nich mají vliv na naši imunitu i moderní civilizační choroby.

Vědci nyní zkoumají, zda tohle genetické dědictví může přispívat k našim vlastnostem, včetně spánkových zvyklostí, nálady nebo náchylnosti ke kouření či alkoholu. Podle vědců z Institutu Maxe Plancka v Německu mají někteří lidé s určitými neandertálskými variantami větší sklon ke kouření, zatímco jiní lidé se stopami neandertálské DNA častěji ponocují a patří k takzvaným sovám. Nevím, zda můj sklon k přibírání v určitých partiích mám přisuzovat neandertálským předkům, spíše bych řekla, že za to může moje prababička a taky moje těžko zvladatelná touha po čokoládě.

Německý psychiatr Peter Teuschel například říká, že to, co nám zanechala předcházející generace našich předků, bychom se měli naučit zpracovat a najít v tom pozitivní aspekt. A jak je to s dalším „dědictvím“, jako jsou sklony k dlouhověkosti, agresivitě, alkoholismu či depresím? Odpovídají geny i za to, zda se cítíme šťastní, nebo nešťastní? „Ano, všechny tyhle sklony skutečně dědíme, ale vnější prostředí má neméně důležitý vliv. Nejlépe se to studuje na jednovaječných dvojčatech, která mají zcela shodnou sekvenci DNA. Je pozoruhodné, jak moc si bývají nejen vzhledem, ale například i zájmy podobná, a to i v případě, že žila většinou odděleně. Na druhou stranu ale existují případy, kdy obě zdědila předpoklady pro nějakou chorobu (například schizofrenii) a u jednoho z nich se nemoc rozvine a u druhého vůbec. Ať už tedy máme v genech dobré, či špatné, často lze jedno nebo druhé naším způsobem života (výchova, rodinné zázemí, strava, pohyb, stres, infekce…) změnit na opačnou stranu,“ vysvětluje genetička.

„Například v naší laboratoři vyšetřujeme takzvaný gen pro zvýšené riziko vzniku závislosti. V podstatě jde o jednu složku dopaminové dráhy, která zajišťuje naše uspokojení z různých činností, které nás baví. Lidé, kteří mají v tomto genu drobnou odchylku, mají tuto dráhu oslabenou, a tudíž je daná činnost tolik neuspokojí a mají potřebu její dávku zvyšovat.

Čtěte také

Ženy bolí hlava nejčastěji ze stresu

Čtěte také

Hlava nejčastěji bolí z hormonů a ze stresu! Jak si pomoci?

Je-li tou činností alkohol, konzumace sladkostí, hraní her a tak podobně může se rozvinout závislost, která dané osobě škodí, ať už společensky, či zdravotně. Pakliže je to třeba sport, hudba, studium a podobně, může být naopak tato genetická varianta pro danou osobu prospěšná, jelikož může dovést uvedené činnosti až do vynikajících výsledků.

S touto variací může i souviset jistý sklon ke snížené schopnosti být šťastný, i když opět závisí na tom, jak si s tím kdo poradí. Také u nás vyšetřujeme geny, které mají vliv na redukci váhy, například hospodaření těla s tuky, konkrétně s mírou jejich ukládání a odstraňování. A opravdu se najdou lidé, kteří mají kombinaci, kdy jejich tělo ukládá více tuků než ostatní a naopak, při zvýšené pohybové aktivitě a sníženém příjmu energie si jejich tělo zásobu tuků ‚brání‘ a redukce jejich váhy tak nastává výrazně pomaleji. U takových lidí je nadváha a horší schopnost redukce váhy daleko častější než u ostatních,“ vysvětluje Lucie Benešová.

Bez správných genů génia nevychováte

Máte-li děti, určitě jste si mnohokrát povzdechli: „Po kom to dítě asi je?“ Geny můžou zcela jistě za barvu vlasů či očí, ovšem taky za povahu a osobnost. Kdysi jsem si říkala, že výchova znamená pro utváření osobnosti dětí úplně nejvíc, ale teprve když jsem porodila děti, pochopila jsem, že při utváření lidské osobnosti hrají geny prim. A nepotřebuji k tomu žádné studie. Mám tři syny, které jsem vychovávala stejně, a každý z nich je naprosto jiný. Jeden má talent na hudbu, druhý krásně maluje, třetí je absolutní rychlík, pokud jde o numerické počítání. Každý z nich projevuje svou osobnost odlišně. Kdyby měla určující vliv výchova, pak by všichni museli být stejní. A mnohé studie mi dávají za pravdu. Není pochyb o tom, že osobnostní vývoj je pevně spojen už od narození geneticky.

Samozřejmě že i prostředí má na formování osobnosti dítěte vliv. Například některé dítě má geneticky zakódováno, že bude vyhledávat rizikové aktivity. Váš vliv a výchova ale můžou způsobit, že tyhle adrenalinové sklony bude vyjadřovat v menší míře nebo jiným způsobem. Odborníci taky říkají, že i když budete dítko od tří let drilovat ve hře na klavír, a ono k tomu prostě nemá geneticky žádné vlohy, naučí se sice hrát na klavír, ale Mozart z něj nebude.
A naopak – jestli dítě má k něčemu talent, nakonec se v něm probudí. Tedy pokud ho odhalíte a budete jej v něm podporovat.

Jestli máte touhu zjistit, jaké talenty dřímou ve vašem dítěti, můžete mu nechat udělat test pro zjištění některých talentů a vloh. „Vždy ale upozorňuji, že výsledkem nemá být to, že dítě do něčeho nutíme či ho v něčem omezujeme, jak se někteří obávají, ale pouze informace, co je tělu přirozenější a co méně, což nám může pomoci ho lépe pochopit a dát mu lepší podporu v jeho činnostech,“ radí genetička Lucie Benešová. A podobné je to i s inteligencí. Má-li dítě někde v genech napsáno, že bude průměrně inteligentní, génia z něj nevychováte ani omylem. Inteligence je podle odborníků asi ze 60 procent zděděná, zbylých 40 procent je utvářeno výchovou a prostředím. „V genech nám příroda sice nadělila nějaký základ inteligence, například jak rychle nám to pálí a podobně. S touhle výbavou se dá hodně udělat, ale i hodně zkazit,“ upozorňuje psycholožka Tereza Beníšková. „Výsledek výchovy i působení genů je nakonec velká záhada, při které se nedá nikdy nic určit, natož stoprocentně předpovědět,“ domnívá se psycholožka Tereza Beníšková.

Čtěte také

Čtěte také

Trénujte pánevní dno! Budete mít lepší sex a vyhnete se inkontinenci!

Recept, který (ne)musíme dodržet

Možná skutečně jednou přijde doba, kdy budeme s geny pracovat podle toho, jak se nám to hodí, a konečně se zbavíme spousty smrtelných nemocí. Máme tedy geny brát jako recept, který musíme beze zbytku dodržet? „Řekla bych, že v první řadě bychom si měli svých genů velmi vážit. Je to velké bohatství, které jsme zdědili po tisících generací před námi. Tedy měli bychom naši genetickou výbavu přijímat s pokorou a snažit se ji maximálně využít v to dobré. A pokud se dozvíme o našich genech něco víc, není třeba tomu podléhat, ale naopak tuto informaci využít pro zlepšení našeho života,“ říká Lucie Benešová.

Tajemství dlouhověkosti

Kdo by nechtěl žít do stovky s pamětí jako slon, a ještě být fyzicky aktivní? Nemít potíže s klouby, vysokým krevním tlakem a jinými chorobami běžnými pro vyšší věk? Tématem dlouhověkosti jsou posedlí nejen běžní lidé, ale i vědci, kteří se snaží odhalit, zda skutečně mají na dlouhověkost vliv nějaké geny, které stačí jen správně zapnout – a budeme žít do sto dvaceti! Tak snadné to ale není. Přestože existují rodiny, v nichž je dlouhověkost poměrně častá, a rodiny, kde se umírá po padesátce na rakovinu. Můžou za to ale opravdu geny?

Čtěte také

Čtěte také

Antioxidanty odstraňují únavu, denně ale musíte sníst 400 gramů zeleniny

„Vliv genů na naše zdraví je asi nejprobádanější částí genetiky. Je popsáno mnoho nemocí, které jsou v přímé vazbě s konkrétní DNA poruchou či variací. Je však i mnoho onemocnění, která jsou takzvaně multifaktoriální, tedy vznikají na základě mnoha různých vnitřních (genetika, hormony, imunita) a vnějších (životní prostředí, strava, kouření, alkohol) faktorů – a zde už se souvislost prokazuje hůře,“ vysvětluje genetička Lucie Benešová. Dlouhověkost je sice přáním mnoha starších i mladých lidí, nicméně nesmrtelnost geny opravdu zajistit nemůžou. Existují ale studie, které prokázaly vyšší šanci dožít se stovky, pokud máte gen APOE a APOC3 (apolipoprotein). Lidé, kteří jsou šťastnými majiteli genu APOC3, mají nižší pravděpodobnost ohrožení kardiovaskulárními chorobami a taky vyšší šanci, že se dožijí stovky.

Před rokem však vědci zveřejnili výsledky studie publikované v časopise Science, která studovala rodokmeny asi 86 milionů lidí, kdy vědci propojili jednotlivé rodinné rodokmeny tak, že vznikl jeden „strom života“. Potom porovnali délku života v téhle databázi a ukázalo se, že z údajů vyplývá daleko menší role dědičnosti, pokud jde o dlouhověkost, než se dosud tvrdilo. Dříve odborníci odhadovali, že na délku života mají geny vliv asi v 25 procentech, nejnovější studie říká, že je to „jen“ 16 procent. Pro mnohé z vás možná skvělá zpráva, zvláště jestliže se vaši předci nedožívali vysokého věku. Na délku života mají tedy geny vliv malý a mnohem důležitější je, jak se svým životem budeme nakládat. Jak se budeme starat o svoje těla i duše, kde budeme bydlet, jak se dokážeme poprat se stresem a se zátěží.

Co všechno ovlivňují?

SKLON K ALKOHOLISMU: Pokud má někdo mezi příbuznými alkoholika, je podle odborníků pětkrát pravděpodobnější, že se jím stane i on sám. U žen se ale genetický přenos k alkoholismu neprokázal.

HUDEBNÍ SLUCH, TALENT NA KRESLENÍ, JAZYKY ČI MATEMATICKÉ SCHOPNOSTI: Až v 80 procentech „přeskakují“ z rodičů či prarodičů na potomky. Tyhle dispozice se ale musejí rozvíjet.

LENOST: Američtí vědci zjišťovali vliv genů na nechuť k práci. Skoro z 50 procent za lenost může genetika.

SVĚDOMITOST: Je ovlivněná geny asi ze 44 procent.

PŘÍVĚTIVOST, SOUCITNOST ČI CITOVÁ VYROVNANOST: Dědičnost je v těchto případech patrná ze 41 procent.

NEVĚRA: Podle nejnovějších průzkumů mohou geny i za nevěrné chování, a to až z 63 procent. U žen je vliv genů na nevěru asi 40procentní. Tým australských vědců vedený genetikem Brendanem Zietschem dokázal, že lidský genom ovlivňuje to, s jakou pravděpodobností se člověk dopustí sexu s jinou osobou za zády partnera. Podle nich je tak možné, že nevěrní rodiče předávají svým dětem nevěrné geny.

SPORT: Studie prokázaly, že lidé, kteří mají variantu genu ACTN3 v obou kopiích, mají vyšší predispozice k vytrvalostním sportům. Při variantě opačné jsou zase výrazně vyšší predispozice k sprintu či výkonnostním disciplínám. Pokud byste věděli, že tenhle gen vaše dítě má, neznamená to ale, že by nemohlo zkusit něco jiného, nicméně ve sportovních aktivitách, které jsou mu „geneticky blízké“, bude úspěšnější.