Před třemi lety jistá cvičitelka Dani Mathers (bývalá Playmate) ve své tělocvičně vyfotila tajně (při převlékání v šatně) nahou sedmdesátiletou ženu a její fotografii zveřejnila. Kdyby byla na snímku atraktivní seniorka s dokonalým tělem, dočkala by se smrště pochvalných reakcí. Možná by pak nevyžádanou akci své cvičitelky i nechala plavat. Jenže aktivní seniorka neměla tělo dle většinových představ dokonalosti, a tak se její fotka po síti šířila... jako vtip. Provázelo ji moře posměšných komentářů. "Jaká hrůza, jak to mohla nechat dojít tak daleko!" Našli se i zastánci, kteří volali po právu na soukromí, po profesionalitě a oceňovali seniorčino sportovní nadšení. Nebylo jich moc. Nedobrovolná modelka se s tím nesmířila a na Dani podala žalobu. Myslíte ale, že ještě někdy půjde cvičit mezi lidi?

Čtěte také

A nebudou nakonec rády, že už nemusejí být u hádek rodičů?

Čtěte také

Rozvod: Jak ovlivňuje děti? Kdy jim dokonce může výrazně pomoci, že ho zažily?

Co způsobuje šikana

V průzkumu charitativní organizace Beat ve Velké Británii zhruba 65 procent lidí s vážnými poruchami příjmu potravy uvedlo, že k jejich stavu přispěla šikana. Průzkum taky zjistil, že 49 procentům bylo méně než 10 let, když se se šikanou poprvé potkaly.

Právník seniorky, jejíž tělo obletělo celý svět a jejíž kauze se dostalo nebývalé publicity, měl ve věci poměrně jasno. "Zostuzování těla (body shaming, pozn. red.) je ponižující a má často bolestivé a dlouhodobé následky. Vysmívá se a stigmatizuje oběti, bourá jejich sebeúctu a udržuje škodlivou myšlenku, že jsme povinni mít dokonalé tělo. Přestože zostuzování samo o sobě není trestným činem, existují okolnosti, za kterých může být napadení soukromí člověka potrestáno. A neměli bychom to tolerovat," řekl. Dani Mathers se sice stihla za incident omluvit, ale pokutě se nevyhnula. Jako náprava za ponížení, kterému byla její oběť vystavená, to je ale zoufale málo.

Čtěte také

Není těch debat o emocích už někdy moc?

Čtěte také

Citová inkontinence: Opravdu je třeba se šťourat v každém svém pocitu?

Hezká rovná se štíhlá

Zostuzování těla není pro většinu žen s nadváhou nový fenomén. S kritikou těla se potkávají od malička: Neměla bys tolik jíst, budeš tlustá, Nepřeháníš to, miláčku, s tou přílohou?, Když nebudeš cvičit a hlídat si, co jíš, nebudeš hezká – slýchají od nejbližších. Kamarádky je zahrnují zaručenými tipy na dietu. V téměř každé ordinaci, do které vstoupí, slyší výtku: "Máte nadváhu, měla byste zhubnout," aniž by to nějak souviselo s obtížemi, které je k lékaři přivedly.

Po celá desetiletí prezentují média nereálné obrazy toho, jak by ženské tělo mělo vypadat. Totéž platí o filmech, televizi. Dnes je ponižování "nedokonalých" mnohem více na očích než kdy dříve. Na vyšší úroveň ho posunula sociální média. Pro většinu západního světa je ustálená představa, že "štíhlá je hezká" a "štíhlá je zdravá" a že štíhlost je to, k čemu by všechny ženy měly směřovat, jedinou realitou.

Čtěte také

Nebojte se nového, třeba jste se v některých lidech pletla

Čtěte také

Jak si po padesátce najít nejlepší kamarádku? Zkuste ty, co vám lezly na nervy

Co je to fat shaming

Ve volném překladu zostuzování obézních – je jedna z nejrozšířenějších forem šikany, která navíc často nebývá za šikanu považována. Lidé, kteří jsou mu vystaveni, mají poloviční šanci zhubnout oproti těm, kteří takto diskriminováni nejsou.

Výkonná ředitelka americké Národní asociace poruch stravování (NEDA) Claire Mysko tvrdí, že bulvární časopisy jsou strojem na zostuzování těla. Jedním z příkladů je zveřejňování fotografií celebrit, které upozorňují výhradně na nedokonalosti, na jejich celulitidu či faldíky. V televizních sitkomech jsou postavy s nadváhou terčem vtipů.

Vzestup sociálních médií problém prohloubil. Dospívající dívky zaplavuje jako vlna tsunami často retušovaná a vyfiltrovaná verze "dokonalých" těl, kdo je na fotografii tlustý nebo má nadváhu, má smůlu a čelí pohrdavým komentářům. V době pandemie tlak na "tlusté" ještě zesílil. Odborné studie dokázaly, že obézní lidé se s koronavirovou nákazou potýkají hůře, mají těžší průběh nemoci a mají vyšší úmrtnost. Další důvod ke stigmatizaci na sítích je na světě.

Nic z výše uvedeného ale jako impulz k zázračné proměně silných v štíhlé nefunguje. Dokonce to způsobuje úplný opak.

Čtěte také

A žili šťastně... stejně jako jejich rodiče

Čtěte také

Jak vztah našich rodičů ovlivnil ty naše? Co vás odradilo a co jste se naučili?

Pár kilo navíc nevadí?

Jak říká zakladatelka STOBu Iva Málková, kila navíc jsou nesprávně spojována s negativními osobnostními vlastnostmi. "Obézní člověk je líný, bez vůle, ošklivý a podobně. Mluvíme až o diskriminaci obézních. V naší společnosti se velmi dlouho štíhlost spojuje s úspěchem a držení diet je důkazem schopnosti sebekontroly. Krása jedinečnosti každého člověka se potlačuje módními vzory, které mohou být zjednodušeně vyjádřeny v kilogramech váhy nebo tvarem postavy. A přitom je prokázáno, že pár kilo navíc nevadí, ale škodí duši."

Pro výživové poradce je důležité, kolik zhubnete tuku, pro psychology je nejdůležitější zvýšení kvality života. "My se snažíme, aby ty, které k nám do kurzů rozumného hubnutí chodí, pochopily, že lidská hodnota spočívá v něčem jiném než v kilogramech a ve třech číslicích – míře přes prsa, kolem pasu a přes zadek. Myslím, že ještě nikdy v historii nebyla v důsledku pokřiveného ideálu rozsáhlá část populace traumatizována tak jako nyní," domnívá se Iva Málková. 

Čtěte také

Jaký je váš sen? Zahrádka nebo spíše cestování?

Čtěte také

Opravdu šťastné páry mají společné sny. Otestujte se a zjistěte, kam směřuje

Šikana dětí

Přibližně 40 procent dětí s vyšší hmotností je kvůli ní "škádleno" vrstevníky nebo členy rodiny. Hmotnostní stigmatizace v rodině může vést k nárazovému stravování, přibývání na váze a k drastickým opatřením vedoucím k regulaci váhy. Negativní komentáře zraňují a vedou k nerealistickému vnímání vlastního těla.

Čtěte také

Nesoustřeďte se jen na orgasmus

Čtěte také

Nemáte sex a ani po něm moc netoužíte? Zpomalte při milování a neřešte orgasmus

A jak říká, i když se hubnutím živí, stále častěji teď mluví proti často nesmyslné redukci váhy. "Snažíme se bojovat proti stigmatizaci lidí s kily navíc, aby nebyli nálepkovaní názvy jako tlusťoch, obézní, ale aby se o nich mluvilo jako o lidech s obezitou." Každému je dána podle odbornice do vínku nějaká váha, kterou pak může do určité míry ovlivnit svým životním stylem. Komu je geneticky určeno být člověkem s kily navíc, nebude pravděpodobně nikdy úplně hubený.

"Někomu je dáno být v pásmu nadváhy, a pokud se bude snažit obelstít přírodu velmi nízkým příjmem, je to stav, kdy většinou za cenu utrpení zhubneme kilo a vzápětí přibereme kila dvě. V tomto případě je výhodnější pracovat na tom, aby se člověk smířil se svým tělem, i když má pár kilo navíc. Jestli se budete hýbat a jíst zdravě, můžete prožít život daleko spokojeněji, než kdybyste úzkostlivě hlídali stále ručičku na váze. Nebojujte proti přírodě a soustřeďte se spíše na zdravý životní styl," radí odbornice na výživu Iva Málková.

Čtěte také

Recept na šťastný vztah? Mluvte spolu!

Čtěte také

Manuál na šťastný vztah: Mluvte spolu, buďte tým a měňte zaběhané rituály

Nadváha a zdraví

Moje vnímání vlastního těla se dělí na dobu před dětmi, po dětech... a po vážné nemoci. Vždycky jsem byla štíhlá, i když jsem snědla, co jsem chtěla. Závodně jsem běhala, jezdila na kole, lyžovala. Pak přišlo první těhotenství. Rizikové. Celou dobu jsem musela ležet. Žádný sport, jen nemocniční jídlo. Přibrala jsem přes dvacet kilo. Po porodu mi skoro všechna zůstala. Podařilo se mi je zhubnout. Druhé těhotenství, a opět rizikové. Dalších dvacet kilo nahoře. Zase se mi podařilo zhubnout, dokonce tak, že jsem všem připadala až moc hubená. Místo 46 jsem nosila velikost 36. Třetí těhotenství bylo opět rizikové. Už mi ale bylo skoro 40, takže zhubnout bylo náročnější. Přišla bulimie, protože i ti nejbližší mi pořád říkali: Jsi tlustá, vypadáš příšerně, nejsi dost přitažlivá. Díky skvělé koučce se mi podařilo bulimii překonat a začala jsem svoje tělo považovat za moje, jen moje, do kterého mi nemá nikdo co mluvit. Nikdy jsem nepřestala sportovat a na talíři jsem měla hlavně zdravou stravu. Žádné koblihy, knedlíky, omáčky, sušenky – jak si mnozí mysleli. Přijala jsem sama sebe, a stal se zázrak. V padesáti jsem zhubla, ne moc, ale tak, že jsem se ve svém těle cítila fajn.

Čtěte také

Nevěříte si? Nejste v tom sama

Čtěte také

Syndrom podvodníka: Nic neumím a nic si nezasloužím. Je to i váš případ?

Jenže pak přišla vážná nemoc, operace a léky, které musím užívat do konce života. Zastavil se metabolismus a spolu s blížící se menopauzou jsem zase přibrala. Opět je tu výzva, jak milovat sama sebe. Pokusit se zase hubnout? Jistě! Abych byla fit a nic mě nebolelo. O to jde. Najít kompromis mezi tím, co chci a co je reál né. Mít nadváhu neznamená, že jsem líná a nemám vůli. Mít třeba i nadváhu, ale být v kondici. Iva Málková ze STOBu to potvrzuje, když říká: „Naším cílem je působit na lidi tak, aby změnili svoje životní návyky, aby se začali optimálně hýbat a kvalitně jíst v přiměřeném množství. To je daleko důležitější než samotné číslo na váze. Pokud nějaká kila zůstávají, tak razíme heslo fit and fat. Člověk s kily navíc, který se hýbe, je na tom často zdravotně lépe než štíhlý, nepohyblivý kuřák. Vedeme lidi k tomu, aby se zbavili nadměrného upnutí se na číslo na váze, které jim odčerpává životní energii, kterou pak nemohou investovat do jiných životních oblastí. Jsou nespokojení sami se sebou, nevyzařují ze sebe pohodu a o to více se jim pak nedostává pozitivní odezvy od ostatních, a je to bludný kruh. Součástí naší terapie je učit lidi přijímat své tělo.“

Hlavním důvodem, proč je fat shaming jako jed a měli bychom proti němu společně vystoupit, není tlak na vytvoření nového kultu krásy, je to prostý apel na toleranci a respekt.

Čtěte také

Včelí královny aneb vysoce postavené podnikatelky, které aktivně omezují příležitosti a postup svých ženských podřízených

Čtěte také

Proč jsou šéfky tak zlé? Cítí se výjimečně a k ostatním ženám jsou přísnější

Ridina Ahmedová, zpěvačka, hudebnice, autorka. Vystupuje s kontrabasistou Petrem Tichým v duu HLASkontraBAS. Založila hlasovou dílnu a centrum pro práci s lidským hlasem Hlasohled a vytvořila projekt Zpěvomat. V poslední době se věnuje aktivitám týkajících se body shamingu. (na úvodní fotografii)

Jak vás napadlo natočit podcasty Sádlo? A proč „sádlo“?

Dřív, než podcast byl nápad udělat komorní divadelní představení Sádlo, ve kterém bych reflektovala svoje osobní zkušenosti se životem v těle s nadváhou, tedy těle, které je vzdálené od platného ideálu krásy. Měla jsem potřebu nahlas vyjádřit, kolik neúcty, nevyžádaných názorů a urážek taková žena zažívá. Nejde o to, že bych obhajovala kila navíc, to rozhodně ne. Že je obezita nezdravá, na tom se stoprocentně shodneme. Ale domnívám se, že každý člověk si nese nějaké těžké téma k řešení, něco, s čím bojuje, co se mu třeba nedaří tak, jak by si přál. Pokud někdo má jako problém alkohol, cigarety, nějakou další závislost, není to na něm často na první pohled vidět. Tlustí lidé si svoje nevyřešené téma nesou napsané „na těle“. A myslím si, že každý člověk, bez ohledu na to, s čím se potýká, si zaslouží respekt a slušné zacházení. Ne oslavování, ale prostě základní úctu. Protože jsem se ale pro představení rozhodla, že nechci vycházet jen ze svých zkušeností, ale že mě zajímá, jaké mají zkušenosti druzí, tak jsem na FB zveřejnila výzvu, že hledám ženy, které by byly ochotné přinést svoje svědectví. Ozvaly se desítky žen. Byla jsem odezvou zaskočená, říkala jsem si, že je to opravdu velké téma. A natočila jsem tak silné rozhovory, že jsem došla k názoru, že je škoda využít jen drobné zlomky do představení. Tak vznikly podcasty pro Český rozhlas.

 Jaké jsou ohlasy?

Obrovské. Mám pocit, že jsem odšpuntovala nějakou nádobu s přetlakem. Dostávám záplavy mailů od žen, které mají na základě poslechu potřebu podělit se o to, čím si samy prošly. Mluví hodně o tom, že už jen vědomí, že to zažilo hodně dalších lidí, jim pomáhá se s těmi těžkými zážitky vyrovnat. Cítí, že v tom nejsou samy.

 Myslíte, že nadváha se v naší společnosti, kde hraje prim kult krásy a štíhlosti, neodpouští?

Ano, myslím si, že to tak je. Mám pocit, že pokud svoje tělo schovávám do volného oblečení, a tak nějak se „stydím“ za to, kdo jsem, tak se to ještě toleruje. Ale ve chvíli, kdyby snad žena s nadváhou chtěla mít oblečení, ve kterém je vidět, které by ji snad dokonce odhalovalo, tak to je nepřijatelné. „Jak si tohle vůbec může dovolit vzít na sebe“? Je tu velmi silný normativní tlak nevyčnívat, nelišit se. A přijde mi zajímavé, že několik žen zmínilo, že když žily v zahraničí, pozorovaly, že je tam tolerance k pestrosti lidí vyšší a byly překvapené, že jinde to funguje odlišně.

Obezita je velké téma, ale i na nadváhu se pohlíží jako na důsledek slabé vůle a lenosti. Přitom ne vždy je to tak snadné. Co si o tom myslíte?

Nejsem lékař ani terapeut. Můžu vycházet jen ze své zkušenosti a výpovědí té docela dlouhé řady žen, se kterými teď komunikuji. A pozoruji, že nadváha je vždy synergie mnoha faktorů – sociálních, psychických i fyzických. Ale ono je vždy jednodušší udělat si rychlý názor nebo odsoudit a říct „nežer“.

Proč je pro ženy tak důležité číslo na váze? Neumíme mít rády samy sebe?

Jsem přesvědčená, že nejde jen o nepřijetí vlastního těla. Myslím, že je to širší téma. V mnoha ohledech jsme podrobeny hodnocení a „známkování“. Ať jde o vzhled, o zpěv nebo mnoho dalších aspektů našeho života. Začíná to známkami ve škole a pokračuje to dál. Vidíme kolem sebe fotky modelek vylepšené phostoshopem, herečky ve filmech vylepšené plastikami, selfie na sociálních sítích vylepšené filtry. A jak v tom všem si stoupnout před zrcadlo, podívat se na svoje tělo a říct si – jo, jsem v pořádku? To vůbec už nesouvisí s nadváhou. Tady má problém opravdu skoro každá žena. Každá něco řešíme, moc vysoká, moc hubená, velká prsa, moc malá prsa, pihy, velký nos… A přitom svět je pestrý a v tom je jeho krása. Ale současná doba moc neusnadňuje vidět krásu v pestrosti.

Nedávno jste rozjela novou kampaň Moje tělo je moje. Co je jejím cílem?

Chceme přispět k tomu, abychom žili ve společnosti respektující všechna těla. A kampaň bude cílit jak na ženy, tak na muže. Ve videu, které jsme dali pro iniciativu Moje tělo je moje, dohromady, promluvilo přes 20 lidí, kteří veřejně řekli „ano, i já jsem body shaming zažil/a“. Já taky. A to mi přijde silné. Protože teprve až o tom budeme mluvit, můžou se začít věci měnit a uzdravovat.