Pod vaší značkou Shoedaism vznikají lodičky až do velikosti 44. Z vlastní zkušenosti vím, že sehnat v obchodech dámskou obuv velikosti 42 a víc je pořád problém. Proč se do toho výrobci nehrnou?

To je od firem čistě ekonomická sázka na jistotu. Ony se samozřejmě bojí, že když udělají větší velikosti, zůstanou jim na skladě. Pro ně jde o okrajové velikosti.

Proč jste se tedy do toho „dobrodružství“ pustila vy?

Protože jsem dostávala podněty od spousty lidí, že nemají boty ve svojí velikosti. A taky jsem měla blízkou kamarádku, která byla původně muž. I když ona neměla až takovou velikost, měla čtyřicet jedničky.

Mně právě přijde, že spousta žen má nohu 42 a víc, minimálně u prázdných regálů v obchodech se nás schází hodně...

Populace celkově vyrostla, jenže v řadě firem, které boty vyrábějí, jsou zaběhlé postupy, od kterých není moc vůle se vychýlit. To je, jako když chcete dělat něco víc ekologicky. Než se to dostane do podhoubí firem, trvá to strašně dlouho. Protože oni řeknou: „Ne. My to takhle děláme už roky!“ Někdy nechtějí pracovat s novými materiály, jindy měnit zažité postupy... A takhle to funguje i s velikostmi.

Musela jste také přemlouvat výrobce?

Byl to zdlouhavý proces. Nejdřív mi říkali, že u „pánských“ velikostí se musí vzít v úvahu také pánská váha... Pro firmy byly vybrané velikosti už čistě pánské, proto nechápaly, proč chci v té velikosti lodičky.

Pro koho tedy vaše boty jsou?

Pro všechny lidi, kteří mají rádi feminní estetiku. Prostě je nabízím všem, kteří mají rádi podpatky. Každopádně při výrobě, kdy se zohledňuje váha, se spíš myslelo na ženy, které mají větší nohu.

Mužské a ženské chodidlo se ale liší i tvarem, ne? Pánské boty bývají širší.

Máte pravdu, že biologická žena má subtilnější chodidlo než biologický muž... Teď jsem si vzpomněla, jak jsem na jaře byla na dvou webinářích o vývoji bot po koroně. A tam jsem se dozvěděla o zajímavých vizích budoucnosti obuvnického průmyslu. Lidi totiž nejenže mají různé velikosti nohou, ale většinou se i levá noha jednoho člověka liší od pravé. Takže můžete mít třeba jedno chodidlo o číslo větší, nebo na něm můžete mít nějakou

deformaci... Uvažuje se tedy o tom, že by do budoucna bylo katalogizováno více druhů kopyt, čímž by se zohlednilo více parametrů obuvi, než máme nyní standardně k dispozici. Zákazník by si pak vybral více sedící botu a ta by se vyrobila přímo v jeho velikosti pomocí 3D tisku. Nevznikl by tak navíc žádný odpad, ani halda neprodaných bot na skladě. Ovšem aby došlo k takové změně, musela by se prosadit v těch strukturách firem, jak jsme se o nich bavily.

Podpatky pro vaše boty se vyrábějí v Itálii, samotné boty se šijí v Bulharsku...

To se teď, jak je covid, změnilo, minimálně příští kolekci budu vyrábět přímo já v Česku.

Co znamená „přímo já“?

Jakože ty boty osobně vyrobím! Když boty vyrábíte ve více velikostech, v nějaké sérii, vyplatí se vám výrobu zadat, kdežto novou kolekci chci dělat já – na objednávku. Zákazník si boty objedná a já mu je vyrobím v jeho velikosti.

Já žasnu, jak ovládáte řemeslo! Vždyť ne každá oděvní návrhářka umí šít, a i když to umí, šijí pro ni v naprosté většině švadleny. A vy šijete boty?!

Ono se to možná zdá šílené, ale... Tady vedle vás sedí boty (vstává a ukazuje mi „zárodek“ lodičky). Takhle nejdřív vypadají všechny boty. Stejně to funguje i v té výrobě – máte podšívku, tu napnete na napínací stélku, tady je vyztužení – tužínka, opatek... Pak to stáhnete dolů, takhle se to napne. Tady mám cvikací kleště... Akorát je to tedy docela dlouhý proces. Princip ruční výroby bot je každopádně pořád stejný.

Kde jste se to naučila? Vždyť vy jste na UMPRUM dělala bytový textil. Byla přelomem vaše stáž na Becalelově akademie umění a designu v Jeruzalémě?

Já už před tím absolvovala asi dva kurzy o výrobě bot. Ale šlo spíš o úvod do navrhování bot, neměli jsme moc času pracovat na střizích. K těm jsem se pořádně dostala vlastně až v Jeruzalémě.

Proč jste se vydala zrovna do Izraele?

Dost spolužáků odjelo na stáž do Dánska, Londýna... Jenže já si říkala, že kamkoli v Evropě pojedu, kultura bude stejná a já se nic nového nedozvím. Volila jsem tedy mezi Japonskem a Izraelem. A vyšel Izrael. Mimochodem přání poznat jinou kulturu se naplnilo i tím, že studijní program, který jsem tam absolvovala, probíhal v hebrejštině.

Vy umíte hebrejsky?

Já se potom právě trochu naučila, ale profesorka i někteří spolužáci uměli anglicky, jedna holka uměla rusky, a já umím rusky, takže i to mi pomáhalo. Ta stáž mě každopádně hrozně inspirovala. Naše vedoucí se učila ve Florencii, žila dvanáct let v Itálii, i termíny říkala italsky, a měla pro boty obrovskou vášeň.

Ve vaší kolekci Cinderella/Popelka jakoby podpatky některých bot „ujížděly“. Je to vaše poznávací znamení?

Ta kolekce je o transformaci, přeměně a já v ní chtěla prostřednictvím toho podpatku, který je zároveň avantgardním šperkem, zachytit pohyb.

Stalo se vám, že vám někdo, třeba i známější tvůrce bot ukradl nápad? Že vás zkopíroval?

O tom nevím. Ale je pravda, že na uměleckých školách vás vedou k velkému individualismu, ale až k takovému, že se bojíte dát něco na Instagram, aby vás nějaká „zlá značka“ neokopírovala. Já se od toho ale snažím oprostit, protože to může skončit špatně, to se pak člověk uzavírá do sebe a bojí se, že nemá na právníka, aby mu ošetřil autorská práva... Prostě si říkám, když se to stane, tak to budu řešit, ale nemá cenu se bát dopředu.

Vy jste svoje boty propagovala i v Riu de Janeiru. Tam vás přivedlo co?

V Riu je největší LGBT komunita a právě jí jsem chtěla svoje boty nabídnout. Všichni si mysleli, že jsem tam odjela na nějakou bláznivou dovolenou, ale já tam seděla u počítače a oslovovala tamní stylisty a televizní studia. Nakonec jsem se dostala k asistentce kostymérky, která obléká hvězdy pro pořady největší latinskoamerické televize Globo. A nechala jsem jim tam na zápůjčku několik párů.

Tak to je skvělé!

Je, akorát se teď nic nenatáčí. Já byla v Riu celkem dva a půl měsíce, ale pak se blížilo daňové přiznání a potřeba věnovat se botám, co jsem měla v Evropě. Tak jsem se vrátila a myslela jsem si, že na chvíli, jenže začal covid. Nejdřív jsem byla strašně smutná, že mi to překazilo plány, když jsem si to v Brazílii tak pěkně rozjela. Já si tam dokonce začala hledat práci, protože tam je obrovský obuvnický průmysl. Na spoustě bot, které jdou na americký trh, je napsáno, že jsou vyrobené v Itálii nebo ve Francii, ale fakticky bývají často z Brazílie.

Jak to?

Oni mají výhodu, že mají kaučuk. Také jsou velcí konzumenti masa, takže chovají krávy, tím pádem mají kůži. Velká část tamní populace má navíc italské kořeny, tudíž firmy mají italské know- -how... Prostě celé mi to sedělo, až jsem si říkala, že na čas bych chtěla v Brazílii žít.

Tak alespoň tam jsou ty vaše boty, které čekají, až se začne natáčet.

No. Mají se objevit v telenovele, která měla běžet v prime timu, tak doufám, že ji natočí.

To byste byla něco jako Manolo Blahnik v Sexu ve městě! A řekla bych, že latinskoamerickou telenovelu v prime timu by vidělo i víc lidí než celý Sex ve městě.

Ano, to je takový můj neskromný cíl.

Vy už jste ovšem ve světě zabodovala! Ve vašich botách se na Instagramu vyfotil herec Billy Porter, mj. držitel cen Grammy a Emmy. Když ke své fotce přidal #shoedaism, mělo to reálný dopad na prodej vašich bot?

Takhle přímo to nefunguje, spíš jde o to, že se v těch kruzích dobře zapíšete, uděláte si image. Ovšem reálný člověk, který si boty koupí, a image, jsou dvě rozdílné, i když svým způsobem propojené, věci.

A co vaše boty pro Lady Gaga? O těch se v souvislosti s vámi hodně mluví, ale na fotce jsem je neviděla.

Protože její stylista mi neposlal fotku. Ale já mu nedám pokoj. Zatímco se stylistou od Billyho Portera jsme v kontaktu dál, ten od Lady Gaga boty dostal, napsal, že jsou hezký, ale že je Lady Gaga ještě nepoužila. Tam to jakoby skončilo. Naposledy se vymlouval, že kvůli covidu nic nefotili, a tím pádem mi nemůže dát fotku. Ale já si říkám, že když to byl dar, který přijal, je tam závazek.

Jak na tyhle lidi sháníte kontakty?

Samozřejmě, že nejlepší a nejrychlejší je, když máte osobní kontakt – třeba v Praze potkáte někoho na přehlídce nebo po přehlídce... Ale i v případě zahraničí je to dnes díky internetu a sociálním sítím jednodušší. Mě k tomu popostrčil táta, když mi poslal seznam pěti nejznámějších stylistů Hollywoodu s tím, že: „Dej si velký cíle, dělej!“ Já z toho měla nejdřív stažený zadek, říkala jsem si, že mi nikdo neodpoví. Ale pak mi došlo, že to není tak nereálné.

Říkáte, že vaše boty jsou pro všechny, kteří mají rádi podpatky, tedy i pro členy LGBT komunity. Tu já mám ovšem spojenou i s velkou zdobností, až kýčem. To je pro designéra hodně tenký led, ne?

Tohle je taky zajímavý. Protože co je třeba pro český trh zdobnější, jinde je normální. Mimochodem já si chci vyzkoušet i nějaké super zdobné boty... Ale podívejte se třeba na baroko, taky je někdy „šíleně zdobné“, přitom je důležitou součástí naší kultury. Takže já si myslím, že je právě dobrý balancovat na hranici. Mě nebaví být uprostřed, potřebuji nějakou tenzi: „A proč to tak je? A je to ještě esteticky v pořádku?“ Ale když jdete středem, tak jak se říká: neurazí, nenadchne. Myslím si, že cokoli se dá udělat dobře. Když se k tomu dobře postavíte a máte vůli. Třeba i ortopedické boty můžou být udělané tak, aby zaujaly a nadchly.

KARIN ONDERKOVÁ

• Narodila se 6. března 1990.

• Vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, obor textilní tvorba. Absolvovala stáž na Becalelově akademii umění a designu v Jeruzalémě.

• Designem a výrobou bot se zabývá od roku 2015. V tom samém roce byla nominována na Objev roku v rámci Czech Grand Design.

• Pod značkou Shoedaism tvoří boty pro všechny, jimž je blízká superfeminní estetika, a to bez rozdílu rasy, věku či genderu.

Převzato z časopisu Glanc.