Už v roce 2006 jste získala prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, rok předtím HaDivadlo uvedlo hru s názvem Renata Kalenská, Lidové noviny. Vzpomenete si na to, jak to představení vznikalo?

Stála jsem v redakci Lidových novin, zvonil mi telefon, neznámé číslo, představil se režisér Pitínský a docela zmateně mi vysvětloval, že má moc rád moje rozhovory a že by z nich chtěl udělat divadelní představení, mě že by hrála Jana Plodková. 

Čtěte také

Zuzana Mauréry

Čtěte také

Zuzana Mauréry: Raději budu sama než osamělá s někým. To nechci znova zažít

Co jste řekla?

Myslela jsem si, že je to nějaký vtip. Jenomže mě mátlo, jak panu režisérovi přeskakoval hlas, nezněl tak sebevědomě, jako kdyby někomu šlo o to mě nachytat, byl nervózní. Takže jsem to vzala vážně a řekla, že ano. Pak jsem jela do Brna do HaDivadla na první čtenou zkoušku. Šla jsem dolů po schodech v divadle a proti mně šla rozesmátá holka, která vypadala úplně stejně, jako moje spolužačka ze střední školy Broňa Plodková. Málem jsem upadla, jak mě to šokovalo. Ony jsou si strašně podobné! Janu jsem znala jen jako desetiletou holčičku, která nám s Broňou lezla do pokojíčku, a najednou přede mnou stála hotová herečka, která mě měla hrát. Soubor byl tehdy skvělý, představení se povedlo, kromě mých rozhovorů v něm byly použité ještě asi tři rozhovory jiných autorů. Ale já jsem s ním měla jeden problém: na konci jsem střídala Janu a pokaždé jsem předvedla živý rozhovor s nějakým skutečným politikem, byl tam Pavel Dostál, Otakar Motejl, Miroslav Kalousek a další.

Proč jste s tím měla problém?

Měla jsem pokaždé pocit, že po tom skvělém monstrózním závěru je to navíc, že to tím ztrácí grády. Ale režisér Pitínský na tom trval, takže jsem jezdila do Brna na každé představení a dodnes na to mám moc hezké vzpomínky.

Ptám se na to všechno proto, že už tehdy jste byla vzorem novinářské práce, přitom vám bylo něco málo přes třicet. Jak jste v tak mladém věku vnímala takový úspěch? Měla jste na kontě knihu, zásadní cenu, hrálo se o vás Pitínského představení…

Když já mám tu novinářskou práci tak strašně moc ráda, že se nezdržuju žádnými úvahami o tom, že je to úspěch! Nepřemýšlím o tom, kdo je lepší novinář než já, jestli náhodou už nejsem za zenitem, já tu práci jednoduše jen miluju. Ani otázku zodpovědnosti jsem nikdy nevnímala nijak silně, brala jsem i politické rozhovory skrze adrenalin, jako když jdete do ringu a musíte uspět. Ke kaž­dému rozhovoru přistupuju velmi důsledně, ale neberu to ani tak vážně, jako spíš vášnivě.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Rostya Gordon Smith: Ženy dovedou změnit svět

Jaké je kouzlo dobrého rozhovoru?

Chvíle, kterou se zpovídaným strávíte, je vlastně to nejkratší na celém procesu vzniku rozhovoru, přitom to nejpodstatnější. To je chvíle, na kterou se těším. Nejprve načítám spoustu textů, snažím se vytvořit si nějakou mřížku a tu doplňuji jako mozaiku svými otázkami. Kdysi jsem o vedení rozhovoru mluvila s Barborou Tachecí, která tvrdila, že skutečný profík se pozná podle toho, že je schopný jít na rozhovor nepřipravený, a teď se ukaž, co v tobě, milý novináři, je. Já to takhle nemám. Cítím velkou úctu ke zpovídanému i k tématu, takže se předem pečlivě připravuji, ani třeba tu přípravu pak neotevřu, ale mám ji v hlavě poskládanou. A jsou témata, která ve mně rezonují ještě dlouho po tom, co rozhovor vyjde.

Umím si představit, že se člověku vryje třeba Václav Havel, vy jste ale otevřela některá společenská tabu, takže se teď ptám ne na ty známé tváře, ale na to, jací obyčejní lidé ve vás rezonovali ještě dlouho po rozhovoru?

To máte pravdu – třeba téma zneužívání v církvi je právě ten případ. Tam nešlo ani tak o moji odvahu to téma otevřít, jako o obrovskou osobní odvahu Jiřího Kylara, jehož příběh jsem zveřejnila.

Znala jste ho předtím?

Ano. Jsem na Facebooku poměrně otevřená, hlavně ohledně svého zdraví. Mám za sebou transplantaci dvou orgánů a hodně o tom píšu, pomáhá mi to, pomáhá to i lidem, kteří to čtou a mají třeba podobnou zkušenost.

My se k té transplantaci ještě dostaneme, teď mě ale zajímá, jak se vám Jiří Kylar ozval.

Proto zmiňuji své zdraví: měla jsem před dialýzou a tenhle Jiří Kylar, úplně neznámý muž, mi právě přes Facebook nabídl ledvinu. Svoji vlastní ledvinu. 

Čtěte také

Pavla Beretová

Čtěte také

Pavla Beretová o Medě, Werichových nevěrách i svobodě současných žen

Jak jste reagovala?

Napsala jsem naší společné kamarádce, jestli to není nějaký blázen. Řekla mi, že není blázen, že je jen strašně hodný a obětavý. Čekala jsem tehdy nejenom na transplantaci ledviny, ale i slinivky, která se odebírá jen neživým dárcům, protože není párový orgán, takže bylo jasné, že tudy to asi nepůjde, nicméně jsme si začali hodně psát. Na IKEMu dokonce zjišťovali z jeho krve, nakolik by byl kompatibilní. Blízce jsme se spřátelili, začali jsme jezdit na výlety. Jednou jsme šli s jeho rodinou a s mou rodinou Brdskými lesy, my dva jsme se oddělili, děti běhaly někde dál a on mi začal vyprávět o sobě – a najednou z něj vypadl tenhle příběh: jako dítě ho mnoho let sexuálně zneužíval kněz. Byla to bolavá chvíle. Pro mě i pro něj. Věděla to jen jeho žena, ale děti ne. Za pár dní jsem mu napsala, jestli by mi o tom nechtěl dát rozhovor.

Co řekl?

Zaskočilo ho to. Nakonec do toho šel, neanonymně, takže o tom musel ještě předtím, než ten rozhovor vyšel, říct svým dětem. Jsou úžasná věřící rodina. Byla to od něho obrovská životní odvaha. Znám víc lidí, kteří zneužívání v církvi zažili, myslím si, že je to jen špička ledovce a že to je obrovský celospolečenský problém, nikdo z těch dalších lidí s tím ale otevřeně na svoje jméno nevystoupil a ani nevystoupí, mnoho z nich je na antidepresivech. Jirka tohle dokázal nejenom otevřít, ale dál po zveřejnění našeho rozhovoru pomáhá podobným obětem zneužívání, založil pro ně organizaci, tehdy to odstartovalo opravdu zásadní posun nejenom ve vnímání toho problému, ale i v pomoci konkrétním obětem.

Čtěte také

Královna české krimi Michaela Klevisová

Čtěte také

Michaela Klevisová: Svérázné, starší dámy, co si žijí po svém, se mi píší snadno

Kdo kromě Jiřího Kylara vám jako zpovídaný utkvěl?

Samozřejmě Václav Havel, kterého jste zmínila. Dělala jsem s ním rozhovory, až když nebyl prezidentem, předtím bylo těžké se k němu probojovat. To je zvláštní, protože k Václavu Klausovi jsem se zase naopak dostala vždycky jen předtím, než byl prezident. Bezpočet rozhovorů jsem udělala nejenom s Václavem Klausem, ale i s Milošem Zemanem, ale Zeman je vlastně jediný prezident ve funkci, se kterým jsem dělala rozhovor. Václav Havel byl fantastický a zásadně mě ovlivnil – svou velkorysostí.

V čem konkrétně?

Řešilo se téma Josky Skalníka, někdejšího disidenta, který spolupracoval s StB. Joska mi dal velký rozhovor na tohle téma a já jsem to pak otevřela i s Václavem Havlem. Havel měl úžasný přístup: říkal, že nežil Joskův život, nechodil v jeho botách, takže ho nemůže a nebude odsuzovat. Myslel to tak upřímně! Přitom já jsem tehdy byla dost ostrá a asi bych to jednání šmahem odsoudila. Havlův postoj mě v tomhle formoval směrem k toleranci. Vážím si každého okamžiku, který jsem s ním mohla strávit. Byl přátelský a plný pokory. A kromě něho samozřejmě Jiří Stránský, Otakar Motejl, Karel Schwarzenberg. To jsou lidé, kteří se mě osobně tak hluboce dotkli, že jsem s nimi nechtěla dělat jen rozhovory do novin, o kterých se za dva tři dny neví, ale se kterými jsem nakonec udělala knihy, aby bylo možné s nimi být déle a vracet se k tomu, co si myslí nebo co zažili.

Dokážete rozpoznat ten moment, kdy si řeknete, že je to pro noviny velké a je to na knihu?

Když se zamiluju do příběhu! Jen když si vzpomenu na Jíru Stránského, stahuje se mi hrdlo dojetím. Hluboce jsme se spřátelili a vždycky mi bude chybět. Stál by za desetidílný svazek, toho by měli všichni číst a poslouchat, to byl tak přímý, rovný, vzácný chlap! Chtěla jsem jeho příběh přinést jiným lidem. Zní to jako fráze, já vím…

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Danuše Nerudová: Muži si vůbec neuvědomují, jaké automatické výhody mají

Není to fráze, to je přece podstata novinářské práce.

Tak dobře. Jen mě mrzí, že mnoho podobných lidí mi umřelo dřív, než jsem s nimi mohla udělat knihu. Třeba Jiřina Šiklová. Přátelily jsme se patnáct let, najednou tady není a já už tu knihu nikdy neudělám. Novinář nesmí váhat. Já se bohužel spíš spřátelím, než abych hned chtěla těžit knihy. Když jsme pak pracovali na knize třeba s Otakarem Motejlem, byla to nádherná setkání, měla jsem na něj vyhrazené čtvrtky, on nám pokaždé koupil grilované kuře a bramborový salát, ten salát mu padal na kravatu, měl u toho po bytě rozkouřené tři cigarety, byl trochu zmatený a vtipný a laskavý a mně velmi vzácný.

Když o tom mluvíte, působí to, jako že se setkáváte s přáteli – jak si držíte profesionální odstup a objektivitu?

U knih to nedělám, knihy objektivní nejsou. Ptám se na to, co mě zajímá. Objektivně píšete zpravodajství, i když ona samozřejmě stoprocentní objektivita neexistuje, subjektivní je i to, komu zavoláte, abyste získala vyjádření do textu. Ale u knihy o objektivitu nestojím. 

Jaká je geneze vaší nejnovější knihy Připraven sloužit o Karlu Schwarzenbergovi?

O knížeti vyšla spousta knih, ale žádný vyčerpávající rozhovor o svém životě neposkytl. Nerada bych zněla jako spousta lidí, se kterými jsem mluvila během příprav té knihy, kteří říkali: Já jsem nejlepší přítel Karla Schwarzenberga! Kníže opravdu nemá tolik nejbližších přátel. Ale myslím, že se máme docela rádi. Já jeho dost a on mě snad taky bere. Byl to rychlý proces, vloni v březnu jsem za ním začala jezdit, na konci roku byla kniha na světě.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jiří Mádl: Jsem v pohodě, jenom unavenej. Loni jsem prožil asi nejhorší období

Co jste si při práci nejvíc užila?

Jeho samotnou přítomnost, je s ním dobře, navíc na Dřevíči, což je krásný zámeček. Jezdila jsem tam s dětmi a se psem, naše Růžena se vždycky stulila ke knížecím nohám a on byl šťastný, že si ho vybrala.

Drhlo něco?

Kníže byl stručný. Dokonce tak, že jsem mu v jednu chvíli říkala: „Jestli nebudete trochu víc epický, nebude to kniha, ale brožurka!“ Jen dětství jsme probírali tři víkendy, protože byl tak stručný, že jsem se musela vracet a načítat z dalších knih o něm věci, o kterých ani nenaznačil, že se odehrávaly.

Čím to? Jednak to z knihy není vůbec patrné, jednak on toho zažil tolik, že bych si uměla představit spíš potřebu škrtat než naopak.

Kníže mluví perfektně o jiných lidech, tam epický je. Ale nerad mluví o sobě, zejména o sobě v dobrých souvislostech. Jenomže on udělal tolik dobrých věcí! Má prostě tendenci se shazovat, což je ale vlastně okouzlující. 

Líbila se mu vaše kniha?

Doufám. Nevím. Když jsem se ho ptala, řekl: „To je vaše knížka, k tomu já nebudu nic říkat!“

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Nikol Kouklová: Velkou bolest jsem sebou nechala projít. Posílilo mě to!

To musí být pro vás jako pro autorku těžké!

Nečekám to od něj. Vychází z té knihy dobře, protože dobrý je, a tím, že by ji pochválil, pochválil by i sebe. Jsme zpátky u toho – on sám sebe nepochválí.

Který moment vám nejvíc utkvěl?

V knize je chvilka, kdy jsem se málem rozbrečela. Popisuje, jak byl doma nemocný, bylo mu asi osm, a z rádia, které dostala jeho sestra k Vánocům, slyšel, že zemřel Jan Masaryk. V županu se postavil před zrcadlo a sám sobě slíbil, že bude sloužit vlasti. Tohle byl moment, jeden z mála, kdy sám sebe neshazoval a jen dodal: „A dělal jsem to.“ Představte si to malé dítě. Taky mám děti v tomhle věku. Umím si představit, že můj syn by to udělal, ale za půl hodiny by o tom nevěděl. Karel Schwarzenberg si to po celou dobu pamatoval a taky tak po celý život jednal.

Čím to je?

Výchovou. Jeho rodina procházela zlomovými dějinami, museli se přizpůsobit, když jim brali majetky, když museli odejít z republiky. Šlechtický rod Schwarzenbergů je skutečně připraven sloužit.

Pořád se ptám na profesi, přitom vy máte za sebou velké zdravotní problémy, které vedly k transplantaci slinivky a ledviny. Jak k tomu došlo?

Zestručním to: ve třinácti jsem dostala diabetes, tehdy o tom se mnou nemluvil žádný psycholog, jako se to děje dneska, svoji nemoc jsem nepřijala a šla jsem proti ní, proti tělu. Po letech přišly zdravotní komplikace, které už pak po dětech nešly zastavit. Byla nutná dialýza.

Jak vám bylo?

Zle.

Čtěte také

Klára Vytisková

Čtěte také

Klára Vytisková: Děti jsou moje múzy. Skloubit to s prací je krutá logistika

Jak se s tím člověk zvyklý žít akčně a pracovat naplno srovnává?

Krájela jsem to jak salám, den za dnem. Věděla jsem, že nesmím zůstat doma, že bych se utopila v sebelítosti. Dceři Viktorce byly tři, synovi Mikulášovi osm. Odjížděla jsem do nemocnice a Viktorka stála ve dveřích a brečela, že chce s mámou na dialýzu. Krom toho, že je vám zle, víte, že potřebujete motor, a ty já mám dva – děti a práci. Takže jsem přišla na IKEM na dialýzu, hodiny jsem musela ležet, z ruky mi trčela kanyla, jehla tlustá jak špejle vám desetkrát dvanáctkrát za čtyři hodiny vymění krev, nesmíte se hnout, jinak má ta krev dostřik dva metry. Druhou rukou jsem psala scénář a druhý den jsem šla do Seznamu točit svůj pořad. Nesměla jsem se cítit jako pacient, který heká. Na první dialýze jsem se ptala sestry, jak dlouho to bude trvat, než se na pořadníku probojuju k transplantaci. A ona že tak asi rok. Na den přesně za rok od první dialýzy jsem na tom transplantačním sále opravdu ležela. 

Jak dlouho se s tím organismus rovná?

Už to budou čtyři roky a pořád se potýkám s šílenou únavou. 

Kterou je třeba spojit s prací a dětmi.

Jenomže mě ta práce nabíjí! Musím pořád něco dělat, i kdybych měla jen upéct bábovku, potřebuju být produktivní. Mohla jsem zůstat v invalidním důchodu. To je pro mě nepředstavitelné. Myslela bych jen na to, jak dlouho mi ty transplantované orgány vydrží.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Pavla Hobstová: Ženy po padesátce často ztrácejí práci a jsou nedoceněné

Zajímalo vás, od jakého dárce jsou vaše orgány?

Trochu jsem to chtěla vědět a trochu jsem se bála. Nakonec jsem se neptala, ale někdo se přede mnou uřekl. Šlo o velmi mladého člověka. Dva dny jsem pak jen koukala do zdi a myslela na něj. Dneska na něj myslím jako na někoho, kdo se stal mojí součástí a já mu děkuju.

Jak se to přijímá?

Jestli si říkám Proč zrovna já? To nikdy. Jíra Stránský říkal: „Já si nikdy nekladu otázku, proč zrovna já. Říkám si Proč ne zrovna já.“ On toho zažil strašně moc a na osud nikdy nenadával. Každý rok ale slavím druhé narozeniny v den transplantace. Mám narušené břicho a po transplantaci už mi museli operovat dvě velké kýly. Na oddělení se za mnou vloni na podzim přišel podívat můj operatér, který mě tehdy transplantoval. Já se k němu vždycky vrhám a děkuju mu a on je introvertní a klopí oči a říká: „Neděkujte, to je přece moje práce.“ Oni dělají zázraky. Neuvěřitelné zázraky. Můj kamarád Jirka Froněk je na IKEMu šéf transplantačních chirurgů a teď spolu připravujeme knížku o těch zázracích.

Jak se mění vztah k tělu, když tohle zvládne, ale vypadá tak, jak říkáte – jizvy, následné kýly…

Musíte se naučit chodit na pláž v jednodílných plavkách! Vloni v Řecku jsem to neudělala a byla jsem atrakce. Mám sama sebe a svoje tělo rozhodně raději, než když jsem žila destruktivně a nemoc jsem nepřijímala. S přijetím orgánů jsem přijala zároveň i své tělo, které už vypadá jinak, ale jsem na něj teď už konečně hodná.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Monika Duarte Štreitová: Češi jsou zakřiknutí. Mají problém vyjadřovat city

RENATA KALENSKÁ (1974)

  • Novinářka a autorka řady knih, kromě jiného o Jiřím Stránském, Otakaru Motejlovi nebo Karlu Schwarzenbergovi.
  • Prošla Lidovými novinami, Českým rozhlasem, Seznamem a dnes pracuje v Deníku N.
  • Je nositelkou Ceny Ferdinanda Peroutky.
  • Má dvě děti.