Zdroj: Se svolením Blanky Kovaříkové
Otevřené zpovědi Naďi Urbánkové: Trauma z dětství, vášeň s Abrhámem a krásný učitel
Jedna z posledních žijících legend divadla Semafor, pětinásobná Zlatá slavice, interpretka mnoha hitů a herečka, která se objevila v 35 filmech... Znali ji všichni, mnozí ji obdivovali a leckteří milovali. Zemřela 4. února na komplikace spojené s rakovinou a onemocněním covid-19.
V posledních letech byla Naďa Urbánková velmi otevřená a ve svých zpovědích prozrazovala i nejskrytější trápení.
K nadhledu jí dopomohlo přátelství s premonstráty želivského kláštera, kde našla v roce 2008 útočiště. Tehdy byla skutečně na kolenou, utopená v dluzích a soudních tahanicích s posledním manželem, a přesto neztratila naději, kterou ostatně měla ve svém původním jménu Naděžda.
Trauma z dětství
Teprve v téhle tíživé situaci odpustila i svému otci Emilu Balabánovi to nejhorší, co jí mohl jako devítiletému děvčátku udělat – totiž znásilnění. Otec pocházel ze Zakarpatské Rusi, a když se vydal po první světové válce do nově vzniklého Československa za prací, potkal v Krkonoších svou budoucí manželku. Naďa se narodila 30. června 1939 v Nové Pace jako nejmladší ze tří sester. „Sestry Vlasta a Drahoslava byly o dvanáct, respektive o devět let starší, a já jim byla spíš na obtíž. Měly vztek, když mě musely hlídat. Vyrůstala jsem v podkrkonošské vísce Borovničce, kde jezdily tři lokálky, autobus projel jednou denně, biograf promítal dvakrát do měsíce a jediné informace jsme chytali z rádia krystalky,“ vyprávěla mi v rozhovoru pro Vlastu v roce 2009. Na výchovu tří děvčat zůstala maminka sama, neboť těžce nemocný otec brzy po incidentu s Naďou zemřel. Paradoxně i u jeho smrti se ocitla právě ona. Bylo to další trauma, ale pro ni zároveň i jisté vysvobození.
Krásný učitel
Když jsem se jí ptala, kde se vzala její touha zpívat a hrát divadlo, nabídla zajímavou odpověď: „Jednou jsem na půdě objevila dvanáct fotografií hollywoodských hvězd od Rity Hayworth až po mého drahouška Roberta Taylora, a jak jsem si je prohlížela, říkala jsem si při tom: To bych jednou chtěla dělat – tančit, zpívat a hrát. Já jsem totiž odmala zpívala, kudy jsem chodila. V té době nastoupil do dvojtřídky mladý učitel, který vypadal jak Omar Sharif, a všecky holky jsme do něj byly zamilované. Začal vést ochotnický soubor a díky němu jsem se poprvé ocitla na jevišti. Krásný učitel se pak oženil s mou prostřední sestrou Drahoslavou a vztah jim vydržel celý život...“
Předpověď kartářky
Sama se ale ke svému snu dostala pořádnou oklikou. Maminka ji nejprve poslala studovat střední zdravotnickou školu do Trutnova. V ní Naďa brzy založila divadelně-taneční kroužek a místní kartářka jí předpověděla, že zdravotní sestřičku bude dělat jen krátce a pak se proslaví v úplně jiném oboru. Předpověděla jí také tři manžely a jedno dítě – všechno se vyplnilo. „Nikdy jsem si ale nic neprosazovala. Po maturitě jsem šla jako poslušná ovečka na umístěnku do nemocnice v Josefově na internu, kde jsem poctivě píchala injekce a brala krev pacientům, abych se ve volném čase věnovala opět ochotnickému divadlu.“ Dostala hlavní roli v Jiráskově Kolébce a s představením vyhráli přehlídku v Hronově. Na základě toho přišla nabídka do hradeckého a pardubického divadla – Naďa si vybrala Pardubice. A tam to všechno začalo... V divadle potkala Karla Urbánka, zkušeného herce, navíc proslulého dona Juana. Ačkoli ji před ním všichni varovali, stal se jejím prvním manželem a čekala s ním dítě. „Bohužel se narodilo mrtvé a já pak několik let nesnesla pohled na kočárek. Naše manželství šlo postupně do kytek, já si odnesla své křeslo a stoleček, ale s Karlem jsme zůstali přátelé.“
Konkurz do Semaforu
V té době udělala pohovor do Armádního uměleckého souboru jako konferenciérka a náhoda tomu chtěla, že si brzy na pódiu i zazpívala. Byla to populární žižkovská odrhovačka Padla facka, padla na sále, kterou měla původně zpívat známá operní pěvkyně, ale její dramatická koloratura se k tomu opravdu nehodila. Naďa pochopila, že si musí doplnit odborné studium zpěvu a oslovila proto profesorku Pražské státní konzervatoře Jaroslavu Bernardovou, k níž potom chodila utužovat svůj krásný sametový mezzosoprán řadu let. Následovalo krátké angažmá ve Státním souboru písní a tanců a pak konkurz do filmu Kdyby tisíc klarinetů. „Přišla jsem do Semaforu, v ruce jsem držela papír s pozváním na pohovor, tam plný sál načesaných holek. Stoupla jsem si do kouta a nějaká paní mě vyzvala, ať jdu na pódium, když už stojím. ‚Tak co nám zazpíváte slečno?‘ zeptal se mě pan Šlitr, sedící za piánem, a já na to, že ‚tady v papíru je napsáno, že mám přijít na pohovor.‘ ‚Nějakou semaforskou snad umíte,‘ opáčil. Tak jsem spustila Klementajn. Pak na mě houknul režisér Janík Roháč ‚Teraz nám volačo zatancujte.‘ Já se začala vrtět ve své tesilové sukni a cítila jsem, jak se všichni uchichtávají. ‚No a teraz nám zazpievajte Klementajn jako operu,‘ dodal Roháč a já nasadila hlavový tón, protože jsem zrovna chodila na hodiny operního zpěvu. ‚Ďakujem pekne, my sa vám ozvem,‘ dodal Roháč a já se vydala rovnou k vrátnici s pocitem, že to byl takový trapas, že o něm nebudu nikdy v životě ani mluvit. Vtom za mnou přiběhl Jirka Suchý ‚Slečno, neutíkejte, my jsme si vás vybrali do filmu a taky jsem vám chtěl nabídnout angažmá do Semaforu.‘ Já jsem se na něj samou radostí vrhla, což nečekal, srazila jsem ho na zem a tam jsme se oba váleli...,“ vyprávěla Naďa se svým příslovečným smyslem pro humor.
Jedině s brýlemi
Na Jiřího Suchého nedala nikdy dopustit. Právě on ji zbavil mindráku z její oční vady, kterou se sice snažila řešit kontaktními čočkami, ale semaforský principál jí poradil, že se jako zpěvačka v brýlích bude odlišovat od ostatních. A tak je naopak začala zdůrazňovat a pořizovala si velké a nápadné obroučky, které jí sháněl známý pražský optik v zahraničí. Během života si jich pořídila na 150, a dokonce část své sbírky vystavila v roce 2010 za výlohou optiky v Jihlavě, kam jezdila ke stáru do regionální redakce Českého rozhlasu moderovat pořad Písničky pro Vysočinu.
V Semaforu se spřátelila také s Jiřím Grossmannem, kterému dala otextovat písničku Il Ragazzo Della Via Gluck od Itala Adriana Celentana. Jiří ji nazval Závidím a napsal ji v předtuše své smrti (zemřel v pouhých 30 letech na Hodgkinovu chorobu). Naďu tahle píseň provázela po celý zbytek kariéry a na jejím sugestivním podání se ani po letech nic neměnilo. V divadle si vyzkoušela zpěv, tanec i herectví, a není divu, že jejího talentu brzy využili i filmoví režiséři.
Vášeň s Abrhámem
Ráda vzpomínala na Jiřího Menzela, díky němuž si zahrála v oskarových Ostře sledovaných vlacích tajemnou Viktorii Freie, která zasvětí hlavního hrdinu Miloše Hrmu do tajů lásky, i vězeňkyni kopečkářku v trezorových Skřiváncích na niti. Pečlivý, až pedantický režisér Jiří Krejčík si ji vybral pro roli lehké dívky do Pensionu pro svobodné pány, režisérka a Nadina největší přítelkyně Eva Sadková zase v roce 1968 do televizního přepisu Čechovovy povídky Bahno. Zahrála si bohatou židovskou statkářku, vdovu, která půjčuje zadluženým mužům peníze, a když se jí některý líbí, padne jí za oběť. Tam se poprvé viděla s Josefem Abrhámem, mužem, kterého už v jejím životě nikdo svými kvalitami nepřekonal. „Nepřeskočila jiskra, ale doslova oheň. Plápolal osm let, pak vyhasl, když Pepa začal chodit s Libuškou Šafránkovou,“ shrnula s odstupem lapidárně Naďa.
V době kdy ještě byli spolu, toužila po dítěti. Napsala tehdy krásný text Dávám ti dar a nikdo netušil, komu ho vlastně zpívá. Zklamání se rozhodla léčit radikálně. Odjela s Country Beatem Jiřího Brabce na festival do amerického Nashvillu a tam se v podstatě z trucu provdala za textaře a překladatele Jana Nemejovského. Díky němu se jí v březnu 1977 narodila dcera Linda, která se v dospělosti z touhy po nezávislosti přejmenovala na Janu Fabiánovou.
Smíření u premonstrátů
Když se Naďa stala maminkou, zažívala zrovna hvězdné období. Pětkrát po sobě se stala Zlatou slavicí, jezdila s kapelou po Čechách i do zahraničí. Odnesl to zákonitě její soukromý život – rozvedla se a o malou Janu se starala babička Růžena Balabánová. Jana si na to nikdy nestěžovala a logicky ji už jako malou holku bavilo přesně to, čím se živila maminka. V šesti letech se začala učit hře na klavír, párkrát se objevila v dětských roličkách v televizi a u umělecké profese už zůstala. Když se vydala na několik let za štěstím do Kalifornie, maminka za ní létala a ve všem jí držela palce.
Jejich vztah si prošel i těžkou krizí, když se Naďa v roce 1990 vdala za lékaře, Čechošvýcara Josefa Havlíka a obě se za ním odstěhovaly do Švýcarska. Vypočítavý muž slavnou zpěvačku zneužil pro své podnikání v Čechách, podepisovala za něj smlouvy a úvěry na sanatorium, které si zařídil v Protivíně, a následovalo několikaleté martýrium exekucí a soudních tahanic kvůli dluhům, které nasekal. V důsledku obrovských stresů se u Nadi rozjela rakovina, z níž se nakonec vyléčila. Nemocnou duši jí pomohli uzdravit bratři premonstráti v želivském klášteře, kam se zpěvačka dostala – jak by sama řekla – řízením božím. Našla tu nový domov a smíření se svým osudem.
ZDROJ: časopis Vlasta
