Jezte do polosyta!
Současná věda se opět vrací k tomu, co věděl už Hippokrates. Navázala nejen na jeho přesvědčení, že rozumná kalorická restrikce přispívá k udržení zdraví, ale přišla i s důkazem, že omezení jídla zabraňuje negativním účinkům stárnutí v našich buňkách. A nejen to. „Pokud chcete snížit úroveň zánětu v celém těle, oddálit nástup nemocí souvisejících s věkem a žít déle, existuje na to jediná ověřená rada – jíst méně jídla,“ tak zní závěr rozsáhlé společné studie vědců z USA a Číny, která poskytuje dosud nejpodrobnější zprávu o buněčných účincích kalorií a jejíž výsledky jako první přinesl vědecký časopis Cell publikující výzkumné práce napříč všemi vědními obory.
Jíst méně, žít déle
„Už dříve jsme věděli, že omezení kalorií prodlužuje život, ale teprve nyní jsme ukázali všechny změny, které k tomu vedou na úrovni jedné buňky,“ říká Juan Carlos Izpisua Belmonte z vědeckého institutu Salk, zaměřeného na neurovědy a genetický výzkum. „To nám zároveň dává naději, že budeme moci v budoucnosti dokázat oddálit stárnutí.“
Stárnutí je přitom nejrizikovějším faktorem mnoha chorob – rakovinou počínaje a demencí konče. A právě kalorické omezení se ukázalo jako jeden z nejúčinnějších zásahů proti všem těmto chorobám. Během dlouhodobého výzkumného programu vědci porovnávali potkany, kteří snědli o 30 procent méně kalorií, s potkany fungujícími na běžné stravě. Účinky byly přitom kontrolovány u zvířat ve věku od 18 do 27 měsíců, což u lidí odpovídá období zhruba od 50 let výše. Na začátku i na konci výzkumu vědecký tým izoloval a analyzoval celkem 168 703 buněk ze 40 různých tkání (tuk, játra, ledviny, aorta, kůže, kostní dřeň, svaly, mozek…) a provedl jejich důkladnou analýzu. Zjistil jedno – zatímco u potkanů na normální stravě došlo k mnoha negativním změnám, potkani na omezené stravě jako by vůbec nestárli – většinou u nich k žádným patologickým procesům nedošlo. Množství stravy se přitom ukázalo jako významný faktor zejména v souvislosti s imunitou, záněty a lipidovým metabolismem.
„Primárním objevem této studie je, že nárůst zánětlivé reakce během stárnutí by mohl být systematicky potlačen kalorickým omezením,“ prohlásil spoluautor výzkumného programu Jing Qu, profesor z Čínské akademie věd. „Už dlouho se tvrdí: Jste to, co jíte,“ říká Concepcion Rodriguez Esteban, vědecká pracovnice z amerického Salk institutu a jedna z dalších autorů studie. „Dnes už prokazatelně víme, že stav buněk během našeho stárnutí závisí na interakcích s prostředím, zahrnujících zejména co a kolik toho sníme.“
Čas od času hladovět
O významu kalorické restrikce se dnes hovoří na všech frontách. „U jídla platí, že méně znamená více,“ je přesvědčený Stanislav Petříček, zakladatel bister bistRAWveg. „Více jídla vás více unaví, způsobí větší zátěž organismu, a tak se de facto více opotřebováváte. Střídmostí při jídle se neunavíte a nezatěžujete své tělo.“
„Při zvýšeném kalorickém příjmu dochází k narušení hormonálního zdraví a samozřejmě k nárůstu tělesného tuku, který způsobuje vážná zdravotní omezení,“ tvrdí David Buchta, propagátor zdravého životního stylu.
„Střídmost v jídle je určitě zdravější, i když dlouhodobý přísun příliš malého množství kalorií může mít také negativní efekt. Existuje ale již několik studií potvrzujících pozitivní vliv omezení potravin a kalorického příjmu pro člověka. Mezi populární patří přerušované hladovění, kdy si vyhradíte určité časové okno, při kterém nedodáváte tělu žádné kalorie. Během této doby můžete konzumovat pouze čistou vodu a neslazenou kávu či čaje. Hladovění pomáhá snižovat tělesný tuk, díky snadnějšímu omezení kalorií za den bez negativní hormonální odezvy, a také napomáhá zrychlit metabolismus tuků z důvodu kalorického deficitu.“
Od počátku 30. let 20. století bylo 30% snížení denního množství potravy (obvyklé číslo využívané při většině takto zaměřených výzkumů) spojováno s delším a aktivnějším životem červů, mušek, potkanů, myší i opic. Jinak řečeno, v celé živočišné říši se omezení kalorií ukázalo jako nejlepší elixír života. Ale – jak bylo zmíněno již na začátku – první podrobné zprávy pocházejí ze starověkého Řecka. Už Hippokrates pozoroval, že mnoho nemocí bylo spojeno s obžerstvím – obézní Řekové měli tendenci umírat mladší než štíhlí Řekové, což bylo důkladně zaznamenáno na papyrusech.
Na přelomu 15. a 16. století Alvise Cornaro, šlechtic z malé vesnice nedaleko italských Benátek, chtěl tuto starověkou zkušenost aplikovat sám na sobě. Ve svých 40 letech snědl pouze 350 g potravin denně, podle odhadů šlo zhruba o příjem 1000 kalorií. Jedl zejména chléb, vývar a vejce. Z masa si vybral telecí, hovězí, jakoukoli drůbež, která byla k dispozici, a ryby ulovené z místních řek. Omezoval se v množství, ale nikoliv v rozmanitosti. V době, kdy prohlašoval, že dosáhl „dokonalého zdraví“, mu podle jeho vlastních slov bylo 98 let, ačkoliv historické prameny udávají, že měl o 10 let méně. Ať tak, nebo tak, stejně šlo na dobu, kdy byli padesátníci považováni za kmety, o úctyhodný výkon. Jeho vnuk pak v roce 1591 vydal třídílný spis s názvem Diskuse o střízlivém životě, v němž prosazoval dietní omezení do hlavního proudu a předefinoval samotný proces stárnutí v souvislosti právě se stravou.
Stárnutí lze regulovat
Až relativně donedávna však šlo stále jen o útržkovitá poznání. Na konci 80. let 20. století byly konečně realizovány dvě velké studie na Wisconsinské univerzitě. Předmětem výzkumu se staly opice makak rhesus, s nimiž nejenže sdílíme 93 % naší DNA, ale také podobným způsobem stárneme.
Pomalu, na sklonku středního věku (kolem 15 let u opic), se u obou skupin začínají objevovat příznaky stárnutí – na kůži, na svalech, vlasy (ochlupení) získávají šedý nádech a podobnost jde ještě hlouběji. U těchto primátů se výskyt rakoviny, cukrovky a srdečních chorob zvyšuje – stejně jako u lidí – s věkem. „Jde o vynikající model pro studium stárnutí,“ je přesvědčena Rozalyn Anderson, gerontoložka z Wisconsinské univerzity.
Výzkum probíhal jednoduše – všechny opice dostávaly veškeré živiny a minerály, které jejich organismus potřeboval. Malý rozdíl byl pouze v tom, že polovina opic měla k dispozici běžné dávky jídla, zatímco druhá zkonzumovala o 30 % kalorií méně, aniž by hladověly. Ve všeobecnou známost pak vstoupil opičák jménem Sherman, kterého coby 43letého výzkumníci hrdě prezentovali jako nejstaršího rhesuse vůbec – ve vynikající kondici překračoval cca o 20 let průměrný věk, kterého se dožívají v zajetí jeho kolegové. Zdálo se, že Sherman je vůči stárnutí zcela imunní. Podobně optimistická zjištění platila, v různé míře, pro zbytek experimentální jednotky. „V našich skupinách s omezeným kalorickým příjmem máme nižší výskyt diabetu i nižší výskyt rakoviny,“ zveřejnila velkolepé výsledky studie Wisconsinská univerzita v roce 2009.
Opice vypadaly pozoruhodně mladší – byly chlupatější a mnohem méně šedivé. Ale zdravější byly celkově. Běžný typ rakoviny, který se u nich často vyskytuje – střevní adenokarcinom – se snížil o více než 50 %. Na polovinu kleslo i riziko srdečních chorob. A zatímco u části opic na běžné stravě se vyvinul diabetes, u těch „na dietě“ byla regulace glukózy v krvi v pořádku ve všech případech. Oproti první skupině tu na obvyklé zdravotní problémy spojené se stárnutím zemřelo třikrát méně opic. I v aktualizační studii stejné univerzity z roku 2014 zůstalo toto procento stabilní. „Ukázali jsme, že stárnutí lze u primátů regulovat,“ prohlašuje Rozalyn Anderson.
Recept na dlouhověkost?
Provádět obdobné výzkumy u lidí je obtížnější. Jednu průkopnickou studii podporovala například organizace NIA (National Institute of Aging). Do dvou skupin bylo rozděleno 218 lidí s normální hmotností nebo mírnou nadváhou. Účastníci experimentální skupiny měli dva roky konzumovat o 25 % méně kalorií, než byli dosud zvyklí, zatímco lidé v druhé skupině pokračovali ve své obvyklé stravě. Nakonec se ukázalo, že většina lidí odkázaných na kalorickou restrikci zadaného cíle nedosáhla a že v průměru snížili svůj denní příjem „jen“ o 12 %, nicméně i tak byly patrné rozdíly v obou skupinách. Ve srovnání s účastníky na běžné stravě měli snížené některé rizikové faktory (nižší krevní tlak a cholesterol), významný byl pokles rizika u nemocí souvisejících s věkem, jako je diabetes, srdeční choroby a cévní mozková příhoda. Vykazovali také úbytek některých zánětlivých faktorů.
Navíc u jedinců s omezenými kaloriemi nebyly zjištěny žádné nepříznivé účinky na kvalitu života, náladu, sexuální funkci ani spánek. Jediným negativem se ukázalo být mírné snížení hustoty kostí, které by šlo v podobných případech řešit zvýšeným příjmem příslušných látek třeba v podobě doplňků stravy.
Každopádně jisté je, že humánní výzkumy jsou do budoucnosti ještě velkou výzvou a pro potenciální „recept na dlouhověkost“ spočívající v kalorické restrikci bude ještě potřeba ve výzkumu pokračovat.
Nedojídat!
Jedno ale i dnes bezpečně víme. Lékaři bývají přesvědčeni, že většina lidí si v pohodě vystačí s denním příjmem energie okolo 6000 kJ. Jenže často toho sníme dvakrát více. A přejídání se netýká jen dospělých. Na světě je obézních více než 42 milionů dětí do pěti let. Náš přední odborník na dětskou obezitu Zlatko Marinov z dětské obezitologické ambulance při FN Motol se tomu nediví.
„Za pětadvacet let se obezita u nás zvýšila pětinásobně. Už není epidemií, ale pandemií,“ říká. „Ale zvykli jsme si na ni. Žijeme v obezitologické slepotě. Nikdo na ulici už nevnímá obezitu jako problém, a pomalu ji jako problém přestávají vnímat i někteří odborníci. Marně jim vysvětluji, že dítěti, které jde do školy, se musejí dát spočítat žebra. Pokud mu spočítat nejdou, má nadváhu.“ Současně dodává, že za 99 % kilogramů navíc si můžeme sami – respektive, že za běžnou nadváhu dětí mohou z 99 % jejich rodiče. K nadváze se totiž jak děti, tak dospělí musí projíst. Jiná cesta k ní nevede. A my se projídáme.
Už od narození. „Je nepříjemné ptát se maminky, která má půlroční dítě: Není vám divné, že pro malé musíte kupovat oblečky na 10 měsíců? Nebolí vás z něj záda? Ony se často urazí a od svého pediatra utečou. Zažil jsem to několikrát a chápu, že kolegové mají těžkou situaci a raději pacienta pochválí, jak hezky přibírá,“ říká obezitolog. „Matky argumentují, že je přece jejich dítě kojené. No ano. To je v pořádku. Není ale v pořádku, když ho přiloží k prsu pokaždé, jakmile se vzbudí. Prso je samozřejmě nejlepší zdroj kojenecké výživy, ale také je schopné uživit trojčata. Když ho někdo poctivě vysává, produkuje jak o život mléko současně velmi dobře živené matky. A najednou máte čtrnáctikilové půlroční dítě s nadváhou založenou na celý život…“
Odborníci napříč různými medicínskými obory tak dnes nabádají především ke střídmosti. A tím pádem i k porušení staré dobré české tradice, kdy rodiče nad nedojedeným talířem zoufají: „Přece to nenecháš.“ „Dojíst se musí všechno.“ „Ještě tu poslední lžičku“. „Když to sníš, dostaneš čokoládu.“ I podobná nabádání přispívají k problému.
Pohled odborníka
Odpovídá David Buchta, propagátor zdravého životního stylu
V čem je podle vás největší přínos střídmosti v jídle a naopak největší riziko přejídání?
Rizik v přejídání je několik. Při zvýšeném kalorickém příjmu dochází k narušení hormonálního zdraví a samozřejmě k nárůstu tělesného tuku, který způsobuje vážná zdravotní omezení. Střídmost v jídle je určitě „zdravější“, nicméně dlouhodobý přísun malého množství kalorií může mít také negativní efekt.
Když mluvíme o zdravém stravování, většinou řešíme „co“ jíst, ale méně „kolik“ toho jíst. Setkala jsem se i s odborným názorem, že je lepší sníst malé množství nezdravého než se přejíst zdravým. Co si o tom myslíte?
V tomto případě je nutné odlišit dva faktory. Prvním je celkový počet kalorií, které sníme za celý den. Pokud jíme více kalorií, než je náš denní výdej, vždy začneme přibírat tělesný tuk. Je pak jedno, jestli jsou kalorie ze zdravého, nebo nezdravého jídla. Pokud člověk zná svůj optimální kalorický výdej, může zhubnout i na nezdravé stravě v případě, že udržuje mírný kalorický deficit. Druhým faktorem je ale složení mikroživin v jídle, kdy tělo pro optimální fungování potřebuje přísun vitaminů, minerálů a stopových prvků. Tady je problém u nezdravých jídel, která jsou kaloricky bohatá, ale nemají dostatek mikroživin.
Už starověcí lékaři pokládali za hlavní pilíř zdraví střídmost v jídle, a naopak za jeden z největších zdravotních hazardů přejídání. Koneckonců obžerství je chápáno též coby jeden ze sedmi hlavních hříchů. Jisté je, že v tomto smyslu jsme nikdy v historii tak masově nehřešili jako právě dnes…
Odpovídá Stanislav Petříček, zakladatel sítí bister
Často se hovoří o nebezpečí přejídání. Jak ho však lze definovat? Pro mnohé je přejídáním i konzumace tří knedlíků k obědu, jiní tento limit vnímají jako dobu, kdy už jim začíná být těžko od žaludku, pro další to je třeba půlka kachny…
Paradoxně to je docela jednoduché. Pokud jste po jídle unaveni a chce se vám spát, tak jste s největší pravděpodobností přejedeni.
Znáte z vlastní praxe případy, kdy lidé výrazně snížili porce jídla a kromě zhubnutí jim to přineslo i zdravotní benefity?
Mohu mluvit za sebe. Úpravou jídelníčku v kombinaci s detoxikacemi jsem zhubl cca 30 kg, vyřešily se moje problémy s dnou, zbavil jsem se potíží s ledvinami, vyrážkami a ekzémy.
ZDROJ: časopis Vlasta, http://www.pediatriepropraxi.cz/, https://www.nia.nih.gov/, https://www.nature.com/articles/ncomms14063, https://www.salk.edu/news-release/eat-less-live-longer/,https://www.bistrawveg.cz